Uzpůsobovat zákonodárství kvůli aktuálním osobním potřebám jednotlivců, to je signál o rozvalu právního státu u nás. U aktuální snahy zrušit lustrační zákon je ale třeba odmítnout hlavní argument: vyčpělost zákona.

Izolovaný pohled na lustrační zákon, viděný výsledkem voleb, by mohl k úvaze o obsoletnosti lustračního zákona svádět. Dvacet pět let je jedna celá generace a volby ukázaly, že velké části společnosti nevadí nejen individuální selhání, ale ani celá komunistická strana, za jejíhož působení byly volby pouhou fraškou. Mnohý řekne: nechceme už tu temnou minulost za sebou.

Jenže ta temná minulost je stále součástí naší přítomnosti: dosud nejsou vypořádány ani majetkové důsledky komunistické éry. Nejde jen o navracení majetku ukradeného církvím, jde i o mnoho zemědělských restitucí, které se jaksi „nedaří“ uskutečnit. Na alespoň symbolické potrestání hlavních protagonistů komunistického zlořádu jsme už rezignovali asi dávno. Dokud jsme nedokázali napravit alespoň to, co se z komunistické éry napravit dá, je komunismus stále mezi námi a nepustit osoby odpovědné za tento zlořád do nejvyšších státních funkcí je jen minimum, které lze požadovat. Lustrační zákon tedy není obsoletní ani 25 let po Listopadu.