Zády k Beethovenově Ódě na radost
Už na prvním zasedání pléna Evropského parlamentu jsem zjistil, že jsem nekandidoval marně: že je třeba pracovat na tom, aby ti, kteří stojí zády při Beethovenově Ódě na radost a označují ji za „písničku“ (P. Mach), byli u nás pro smích či k pláči tak, jako jsou trapní pro naprostou většinu Evropského parlamentu.
Obhajovat genialitu Beethovenovy Ódy na radost nemá smysl. Pokud ji někdo za „písničku“, tak tím jedině dává výpověď o sobě samém. Něco to ovšem vypovídá i o těch, kteří ho volili.
Óda na radost je ale vlastně óda na bratrství: zpívá se v ní o vizi, že jednou budou všichni lidé bratři. Postavit se k tomuto sdělení zády vyžaduje buď silný žaludek anebo vymetenou hlavu, ať už má člověk politické přesvědčení jakékoliv.
Jan Zahradil při hymně seděl s tím, že EU není stát, a proto nemůže mít hymnu. Proč by nemohla, proč by hymnu mohl mít jen stát? Jen proto, že euroskeptici hledají každou příležitost, jak házet písek do soukolí evropské spolupráce? Ve dnech, kdy si připomínáme miliony mrtvých z I. světové války, jsou takovéto argumenty jen varováním, že příliš mnoho lidí považuje mír a spolupráci v Evropě za samozřejmost.
K tomu se váže další drobnost: po hymnovém extempore další den křiklouni pan Farage a spol. ozdobili své europoslanecké lavice britskými vlajkami – symboly národního státu. V Evropském parlamentu se zasedá podle politické orientace a ne podle národnosti (já sedím v rámci Evropské lidové strany mezi Slovinkou a Polákem). Poselství je to jasné: my tu nejsme kvůli evropské spolupráci, ale proti ní. Farageova skupina to má jednodušší: jsou to většinou Britové sedící vedle sebe, ostrůvek nacionalistických křiklounů v moři Evropanů. Asi nečetli Dějiny Evropy ani Kissingerovo Umění diplomacie.
Jinak by totiž věděli, že první světová válka vznikla díky utajovanému propletenci dvoustranných spojeneckých smluv, takže nepřátelství dvou států způsobilo dominový efekt války všech proti všem. I proto je třeba podporovat vícestranná řešení a spolupráci, i proto je třeba podporovat a vylepšovat Evropskou unii.
Vím, že dělám politickou chybu, když o Farageovi či Machovi píši: tito křiklouni provokují a doufají v reakce na své provokace, což jim tímto plním.
Ale evropský projekt je mi příliš drahý a neštěstí způsobených mlčící většinou už bylo opravdu dost.
Obhajovat genialitu Beethovenovy Ódy na radost nemá smysl. Pokud ji někdo za „písničku“, tak tím jedině dává výpověď o sobě samém. Něco to ovšem vypovídá i o těch, kteří ho volili.
Óda na radost je ale vlastně óda na bratrství: zpívá se v ní o vizi, že jednou budou všichni lidé bratři. Postavit se k tomuto sdělení zády vyžaduje buď silný žaludek anebo vymetenou hlavu, ať už má člověk politické přesvědčení jakékoliv.
Jan Zahradil při hymně seděl s tím, že EU není stát, a proto nemůže mít hymnu. Proč by nemohla, proč by hymnu mohl mít jen stát? Jen proto, že euroskeptici hledají každou příležitost, jak házet písek do soukolí evropské spolupráce? Ve dnech, kdy si připomínáme miliony mrtvých z I. světové války, jsou takovéto argumenty jen varováním, že příliš mnoho lidí považuje mír a spolupráci v Evropě za samozřejmost.
K tomu se váže další drobnost: po hymnovém extempore další den křiklouni pan Farage a spol. ozdobili své europoslanecké lavice britskými vlajkami – symboly národního státu. V Evropském parlamentu se zasedá podle politické orientace a ne podle národnosti (já sedím v rámci Evropské lidové strany mezi Slovinkou a Polákem). Poselství je to jasné: my tu nejsme kvůli evropské spolupráci, ale proti ní. Farageova skupina to má jednodušší: jsou to většinou Britové sedící vedle sebe, ostrůvek nacionalistických křiklounů v moři Evropanů. Asi nečetli Dějiny Evropy ani Kissingerovo Umění diplomacie.
Jinak by totiž věděli, že první světová válka vznikla díky utajovanému propletenci dvoustranných spojeneckých smluv, takže nepřátelství dvou států způsobilo dominový efekt války všech proti všem. I proto je třeba podporovat vícestranná řešení a spolupráci, i proto je třeba podporovat a vylepšovat Evropskou unii.
Vím, že dělám politickou chybu, když o Farageovi či Machovi píši: tito křiklouni provokují a doufají v reakce na své provokace, což jim tímto plním.
Ale evropský projekt je mi příliš drahý a neštěstí způsobených mlčící většinou už bylo opravdu dost.