První světová
Můj dědeček Josef Šrámek bojoval v První světové válce a psal si o svých zážitcích stručný deník, který doporučuji každému k přečtení. Je to lepší než válečné filmy.
Mnoho komentátorů si v těchto dnech, kdy si připomínáme vypuknutí První světové války, bude klást otázku, zda se podobná událost může opakovat i v našem století, popř. který konflikt má potenciál rozrůst se do války světové.
Doufám, že žádný, že ani Ukrajina, ani Sýrie, ani Írák neopustí současné hranice konfliktu. Přesto se vyplatí pár věcí si připomenout.
Zaprvé, občas slýcháme, (1) že lepší jsou dvoustranná ujednání národních států než mezinárodní organizace, (2) že samotné ekonomické propojování mezi státy – tj. propojování bez politické a vojenské dimenze – dokáže zabránit válce.
Henry Kissinger ve své skvělé knize Umění diplomacie popisuje, že první světová válka vznikla díky propletenci dvoustranných spojeneckých smluv, takže nepřátelství dvou států způsobilo dominový efekt války všech proti všem.
Došlo k válce, přestože za průmyslové revoluce v 19. stol. v Evropě vznikl rozsáhlý hospodářský prostor, zahrnující značně liberalizovaný obchod zbožím, měny navázané na zlato (tudíž směnitelné) či volný pohyb kapitálu i pracovní síly (např. pasu bylo třeba jen do Ruska a na Balkán). Ale ani toto otevření hranic nedokázalo válce zabránit...
Právě zkušenost, že pouhé ekonomické otevření hranic národních států nedokáže zajistit mír, vyvolala potřebu nadnárodní kontroly vojenských záležitostí, potřebu vytvořit nadnárodní entitu, která by namísto svých členských států byla oprávněna vyhlašovat válku, uzavírat mír a vyzbrojovat armádu. Právě proto je třeba podporovat vícestranná řešení a spolupráci, i proto je třeba podporovat a vylepšovat Evropskou unii.
Zadruhé, k vojenským výdajům se chováme, jakoby šlo o zbytnost, kterou si dopřejeme, když budou volné peníze. Nikoliv, bezpečnost je předpokladem prosperity a ne naopak. Konflikt na Ukrajině nám jasně ukazuje, že nemusí jít jen o skutečné použití bojeschopné armády, ale sama její existence má velký smysl.
Myslím, že nemůžeme udělat nic lepšího, než se z příčin první i druhé světové války poučit. Jen tak bude mít smrt miliónů v nich padlých alespoň nějaký smysl. I mému dědečkovi by udělalo radost, kdyby věděl, že v té první světové netrpěl nadarmo.
Mnoho komentátorů si v těchto dnech, kdy si připomínáme vypuknutí První světové války, bude klást otázku, zda se podobná událost může opakovat i v našem století, popř. který konflikt má potenciál rozrůst se do války světové.
Doufám, že žádný, že ani Ukrajina, ani Sýrie, ani Írák neopustí současné hranice konfliktu. Přesto se vyplatí pár věcí si připomenout.
Zaprvé, občas slýcháme, (1) že lepší jsou dvoustranná ujednání národních států než mezinárodní organizace, (2) že samotné ekonomické propojování mezi státy – tj. propojování bez politické a vojenské dimenze – dokáže zabránit válce.
Henry Kissinger ve své skvělé knize Umění diplomacie popisuje, že první světová válka vznikla díky propletenci dvoustranných spojeneckých smluv, takže nepřátelství dvou států způsobilo dominový efekt války všech proti všem.
Došlo k válce, přestože za průmyslové revoluce v 19. stol. v Evropě vznikl rozsáhlý hospodářský prostor, zahrnující značně liberalizovaný obchod zbožím, měny navázané na zlato (tudíž směnitelné) či volný pohyb kapitálu i pracovní síly (např. pasu bylo třeba jen do Ruska a na Balkán). Ale ani toto otevření hranic nedokázalo válce zabránit...
Právě zkušenost, že pouhé ekonomické otevření hranic národních států nedokáže zajistit mír, vyvolala potřebu nadnárodní kontroly vojenských záležitostí, potřebu vytvořit nadnárodní entitu, která by namísto svých členských států byla oprávněna vyhlašovat válku, uzavírat mír a vyzbrojovat armádu. Právě proto je třeba podporovat vícestranná řešení a spolupráci, i proto je třeba podporovat a vylepšovat Evropskou unii.
Zadruhé, k vojenským výdajům se chováme, jakoby šlo o zbytnost, kterou si dopřejeme, když budou volné peníze. Nikoliv, bezpečnost je předpokladem prosperity a ne naopak. Konflikt na Ukrajině nám jasně ukazuje, že nemusí jít jen o skutečné použití bojeschopné armády, ale sama její existence má velký smysl.
Myslím, že nemůžeme udělat nic lepšího, než se z příčin první i druhé světové války poučit. Jen tak bude mít smrt miliónů v nich padlých alespoň nějaký smysl. I mému dědečkovi by udělalo radost, kdyby věděl, že v té první světové netrpěl nadarmo.