Tomio Okamura nás vyzval k obtěžování muslimů venčením psů a prasat u mešit či ignorováním kebabu. Jakub Janda (z vynikajícího think-tanku Evropské hodnoty) na to vyhlásil celonárodní den kebabu pod heslem „kebabem proti debilitě“. Oba dva názory považuji za nesprávné. A to zdaleka ne proto, že chci zůstat nezúčastněn a "někde uprostřed". Je mi bližší Jandův omyl, než Okamurovy estrádičky. Ale nesouhlasím ani s jedním.

Takže k Okamurovi: Obtěžování muslimů znamená šíření názoru, že každý muslim je terorista, což je evidentní hlupství. Když už nic jiného, Okamurova výzva u nás naštěstí narazí na kritický nedostatek mešit a prasat chovaných v jejich blízkosti, popřípadě na lenost své vlastní drahocenné a pečlivě krmené prase k mešitě na přívěsném vozíku dovézt.

Pokud má Okamura něco proti cizincům obecně (cizinec není našinec), považuji to vzhledem k jeho jménu i tváři za celkem riskantní a dosti nechutný podnik.

Jandova výzva k celonárodnímu dnu Kebabu zase nepřímo říká, že (hodný) islám a (zlí) islamisté jsou dvě nesouvisející věci. To je - dle mého - obecně sdílený omyl. Existuje totiž šedá zóna mezi islámem a islamisty, která se vyskytuje mohutně právě v mešitách. Velká Británie například svědčí o desítkách případů, kdy muslimy ovládané správní rady veřejných škol aktivně brání ve výuce zásad tolerance a dodržování lidských práv: to je ale také příprava pro šaríu i pro nábor teroristů – jen nepřímá. Sami můžeme i u nás v republice v dialogu s muslimy zjistit, že přiměřenou odplatou za urážku či rouhání je smrt, trestem za cizoložství ukamenování.

Je přiměřenou odplatou za urážku či rouhání smrt? Pro mainstreamové muslimy v neevropských zemích a extrémní muslimy v Evropě ano. Tragédie satirického týdeníku Charlie Hebdo se odehrála v tomto kontextu. Pákistánský zákon o rouhání je na tom postaven a osud tamnější křesťanky Asii Bibi na tom závisí.

Má být trestem za cizoložství ukamenování? Šedá zóna mlčících muslimů si to zjevně myslí. Nedávný rozhovor na IDNES.CZ s představitelem českých muslimů Abbasem hovoří poměrně jasně.

Ve světle pařížské tragédie i Abbasova rozhovoru si můžeme gratulovat, že žijeme v prostoru, který zformovaly západokřesťanské hodnoty – úcta k jednotlivci, lidskému životu a lidským právům jako takovým. Hodnota je něco, zač je člověk ochoten něco obětovat.

Co jsme pro úctu k jednotlivci ochotni obětovat my? Pokud nic, odsuzujeme se do role obětí těch, kteří za své „hodnoty“ zabíjejí.