Dne 8. května jsme si připomenuli 70 let od konce strašné války a v dozvuku těchto oslav by nemělo zapadnout další radostné výročí. Letos je tomu 65 let ode dne, kdy 9. května 1950 Robert Schuman pronesl tzv. Schumanovu deklaraci – ideový základ dnešní evropské integrace. Proto slavíme 9. květen jako Den Evropy.

Je to krásné dvoudení. Napřed radost z konce špatného a hned nato oslava začátku něčeho dobrého.


To dobré spočívá v tom, že se našli politici, kteří bez ohledu na tradičně nesnášenlivé veřejné mínění měli odvahu přetnout začarovaný kruh staleté nenávisti mezi Francií a Německem a nahradit tuto nenávist pragmatickou spoluprací s cílem společné prosperity. Dnes nám to připadá logické, jenže...
Vzpomeňme, jakou roli sehrála „německá otázka“ v naší první přímé volbě prezidenta. Není to žádná samozřejmost. Upamatujme se, že Francie trpěla II. světovou válkou daleko víc než my, a teprve v těchto souvislostech oceníme odvahu, jakou Schuman a další evropští křesťanští demokraté (De Gasperi, Adenauer) museli k tomuto kroku mít. Právě jim musíme být vděčni za to, že se válečné oběti nestaly zdrojem další nenávisti a další války, ale byly přetaveny v základ míru v Evropě.

Dnu Evropy se v legraci přezdívá svátek sv. Schumana. Možná to ovšem časem přestane být pouhý vtip: ve Vatikánu probíhá řízení o blahořečení tohoto politika. Médiím to po chuti nebude: politik jako vzor dobra? Zejména v České republice je to téma na kabaretní skeč. Ale pro voliče je to dobrá zpráva: EXISTUJÍ. Politikové, kterým jde o společné dobro.