Uprchlík musí být chudý a vděčný sympaťák, pokud možno šarmantní.

Neodolal jsem a půjčil prostor svého blogu evangelickému duchovnímu Danovi Drápalovi pro jeho vyjádření ke kauze TV Prima a "nevděčného uprchlíka".

Mediální pokrytí příjezdu prvních iráckých uprchlíků bylo zpočátku mnohem pozitivnější, než jsme očekávali. Pokazilo se to ve chvíli, která se nám nejméně hodila. Za několik dnů má dorazit mnohem větší skupina, než byly první dvě, a většina lidí, kteří na věci pracují, jsou v zápřahu dvanáct až čtrnáct hodin denně. Pak udeřila zpráva z Jihlavy. Kolegové mi volali po půlnoci a asi mi budete věřit, že jsem pak už mnoho nenaspal.

Tento článek nepíšu primárně pro to, abych vyvracet to, co odvysílala televize Prima. Po posledním, tedy sobotním příspěvku (nevím, zda dnes – v neděli – nebude následovat další) jsme dospěli k závěru, že nejde ani tak o nás, ale o sledování určitého přístupu k běžencům obecně, a proto nemá cenu snažit se vyvracet jednotlivé nepravdy a polopravdy odvysílané v Primě. Ten, kdo byl už předem proti uprchlíkům všeho druhu, si reportáž Primy jistě s chutí poslechl a nějakým hledáním odpovědi na otázku, jak je to vlastně doopravdy, si příliš hlavu neláme. Píšu ho spíše pro naše příznivce, kteří znejistěli. Někteří nám vyčítají naše chyby, někteří udílejí dobré rady, někteří pouze kladou otázky. Těm všem je určeno několik následujících poznámek.

Zcela na počátku jsme museli udělat strategické rozhodnutí, jak přistupovat k médiím. Bylo nám jasné, že příchod iráckých křesťanů do České republiky nelze utajit a ani jej tajit nechceme – děláme dobrou věc a není důvod se schovávat. Proto jsme ochotně odpovídali na otázky, proto jsme neměli námitky, když se natáčel jejich příjezd, proto jsme nenamítali nic ani proti tomu, když první týden byla první skupina médii sledována prakticky nepřetržitě, což, věřte mi, bylo značně stresující zejména pro manžele Fiedlerovy, kteří jejich pobyt na Okrouhlíku zajišťují. Rady, že jsme tam televizi neměli pouštět, jsou jistě dobře míněné, nicméně zkušenosti ukazují, že pokud se něco podobného snažíte utajit, jste téměř okamžitě označeni za podezřelou sektu, a buď musíte svůj přístup k médiím změnit (chcete-li se obhájit), nebo se vaše „mediální pozice“ neustále zhoršuje a lidé si vás skutečně jako „podezřelou sektu“ zapíšou do mysli. Druhou možností, kterou jsme zvolili, je s médii komunikovat, při plném vědomí, že taháme za kratší konec, protože když nás někdo pomluví, najde se spousta ochotných lidí, kteří budou té pomluvě naslouchat, a my budeme mít jen velmi omezené možnosti věci uvádět na pravou míru.

Rady, abychom irácké křesťany připravili na styk s médii, jsou jistě dobře míněné, a věřte, že jsme to dělali. Ale nejsou to profesionálové, jsou to prostí lidé, kteří se ocitli pryč z domova, v novém prostředí. A jsme si plně vědomi, že oni zatím v podstatě netuší, jak v Česku probíhá vyhrocená debata o pomoci uprchlíkům. Tady může v budoucnu nastat celá řada katastrof a nedorozumění.

Alternativou je se na veškerou pomoc vykašlat.



Co nesu poměrně těžce, jsou výtky, že „naši“ Iráčané vyjadřují málo vděčnosti. To prostě není pravda. Obě skupiny ji vyjádřily už na letišti, hned po svém příletu. Vyjadřovali ji i reportérovi Primy – z takových vyjádření sestávala většina jejich reakcí na kameru. To, že Prima nic z toho neodvysílala a namísto toho podle nás cíleně pokládala otázky, které je naváděly k negativním odpovědím, je druhá věc. Ale dejme tomu, že by Iráčané skutečně nebyli vděční. Dejme tomu, že by onen postarší pán, který je teď zcela zlomený a asi se snaží pochopit, co se vlastně stalo, skutečně řekl vše tak, jak to odvysílala Prima (což není pravda).

Musíme si položit otázku: Jaké bylo kritérium výběru? Vybírali jsme lidi, kteří by na Blízkém východě byli ohroženi na životě. A upozorňuji předem, že při snaze pomoci těm nejohroženějším jsme nenarazili na žádné anděly. Přivezli jsme –a přivezeme – „normální“ lidi.

Představte si, že by někam od nás uprchlo 153 katolíků (nebo evangelíků, nebo pravoslavných, to je pro tuto chvíli jedno). Jaké lidi byste mezi nimi našli? Myslím, že by mezi nimi bylo asi 24 lidí líných. 13 by jich bylo ukecaných. Možná deset by jich bylo vzteklých a vznětlivých. Někteří by jistě byli laskaví, jiní ne.
A představte si, že jeden z nich by byl kdysi úspěšný ředitel školy a zároveň podnikatel, který o všechno přišel. A psychicky se s tím dosud nevyrovnal. Při různých příležitostech, vhodných či nevhodných, si neodpustí poznámku, z níž vyplývá, že byl kdysi považován za významného a úspěšného muže. Možná se za něj vnitřně dosud považuje. Ano, pro nás by bylo mnohem pohodlnější, kdyby na to nikdy nikoho neupozornil. A bylo by to vlastně lepší i pro něj. Pouštěním „pusy na špacír“ si pochopitelně moc nepomůže, v očích mnohých si jen uškodí. Máme takového člověka nechat na místě, kde mu hrozí smrt?

Vím, že některé lidi těmito poznámkami nepřesvědčím. Bylo by to krásné, kdybychom mohli pomáhat výhradně andělům, lidem s charakterem Mirka Dušína nebo Matky Terezy. V životě to tak ale většinou nechodí. Bohužel. Co člověku pomůže vydržet všechny útoky, je, když si ujasní svou motivaci. Mou motivací není snaha pomáhat sympatickým lidem, ale snaha pomáhat ohroženým lidem, o nichž nepochybuji, že je Kristus miluje. Fakt z toho nic nemám (na rozdíl od reportéra Primy), a fakt už mě to stálo dost. Ale přes všechno protivenství a osočování zatínám zuby a jedu dál.

14. února 2016

Dan Drápal