Karty jsou rozdány. V německých parlamentních volbách zvítězila CDU/CSU, byť méně, než si představovala. Podstatně horšího výsledku dosáhli socialisté. Vrátili se i liberálové. Do Bundestagu se dostali však také extrémisté – zleva Die Linke a zprava AfD. Jelikož německé volby podstatně ovlivní celoevropskou politiku, ptejme se, co z výsledku vyplývá.

Ať už bude pokračovat velká koalice CDU-CSU-SPD, či vznikne koalice CDU-CSU-Liberálové-Zelení, jde o varianty podporující reformu EU směrem k prohloubení integrace, protože tyto strany jsou jasně proevropské. Rozdíly mezi těmito koalicemi se mohou snad lišit v tom, jestli nová evropská politika bude více či méně odpovídat i představám francouzského prezidenta Macrona. Na samé podstatě reformy, jejímž základem pravděpodobně bude konsolidace eurozóny, to nic měnit nebude. Následkem takové konsolidace může být faktická vícerychlostnost Evropy.

Měli bychom tedy přestat řešit, jak moc dobrá či špatná byla německá migrační politika v uplynulých letech (uprchlíci stejně chtějí do Německa, a ne k nám). Odpověď na tuto otázku totiž už dali ti, kterým to příslušelo, a to němečtí voliči. Právě oni zhodnotili minulé volební období pod vedením křesťanských demokratů, charakteristické zásadním snižováním nezaměstnanosti, rozpočtovým přebytkem a migrační krizí. Angelu Merkelovou svými hlasy postavili vedle dvou nejvýznamnějších kancléřů poválečného Německa – Konráda Adenauera a Helmuta Kohla. Byla zvolena už počtvrté, a to výsledkem, o kterém se – i přes ztrátu milionu hlasů – u nás nikomu ani nezdá.

Nám přísluší se ptát na jiné věci, které souvisejí jak s domácí, tak i evropskou politikou.

U domácí politiky stojí otázka, proč je Německo tak úspěšné. Je nějaký vztah mezi válkou zdevastovaným Německem, jeho cestou k dnešnímu stavu a politickou dominancí křesťanských demokratů? Urazili jsme my za 28 let od Sametové revoluce srovnatelnou cestu jako Německo v letech 1945–1973? A je nějaká souvislost mezi výkladní skříní Německa – Bavorskem - a tím, že v této zemi se už přes sedmdesát let nedostala k moci levice, ale jen křesťanští demokraté? Je česká politika, podobně jako ta německá, hledáním společného dobra na základě tradičních hodnot, anebo je nám milejší individualismus, rozhazování, předsudky a populismus? Chceme-li se mít jako v Bavorsku, musíme volit jako v Bavorsku. Pochopíme už konečně někdy, že mezi tím, koho volíme a jak žijeme, existuje souvislost?!

Důsledky německých voleb pro evropskou politiku se nás také dotýkají. Třetina českého HDP a 17 procent pracovních míst závisí na našem vývozu do eurozóny. Zdá se, že reforma EU půjde směrem ke konsolidaci eurozóny. Společná měna bez společné hospodářské unie závisí na rozpočtové disciplíně jejích členů. Tato disciplína, jak víme, ve všech státech nefunguje. Patrně se budou časem „otevírat Smlouvy“ – novelizovat zakládací dokumenty Evropské unie.

Jaké bude naše místo v tomto procesu? S tvrzením, že si vícerychlostní Evropu nepřejeme, podle mého názoru dlouho nevydržíme. To už pochopilo i Slovensko (zde). Chceme být tam, kde se tvoří evropské standardy pro naše zboží a služby a spoluvytvářet je, anebo dobrovolně zůstaneme mimo rozhodovací procesy a budeme po hospodách remcat, že se rozhoduje o nás bez nás (ovšem z našeho dobrovolného rozhodnutí nepřidat se k jádru EU)? A že to jde ovlivňovat i z pozice menšího státu, jako je Česko, dokázal ministr Jurečka. Kromě dílčích posunů unijní zemědělské politiky dosáhl úspěchu hodného státu velikosti Německa. Přiměl Evropskou komisi, aby z tématu dvojí kvality potravin Komise udělala svoji programovou prioritu.

Máme na to. Jsme připraveni být úspěšným státem. Jen to chce začít po německém vzoru hledat společné dobro, a ne pouze blábolit o blábolení.