Republice k narozeninám
Na počátku roku, kdy náš současný, tak trochu nechtěný stát – Česká republika – slaví dvacet pět let (nar. 1.1.1993) a její chtěná předchůdkyně rovných sto let, bychom si jako u každých narozenin měli položit otázku, jaký dárek jí k tomuto dvojitému jubileu chceme dát. Můj návrh zní: znovu naplnit slovo republika obsahem.
Republika, latinsky res publica, znamená veřejná věc. Poláci to mají ještě výraznější: rzeczpospolita, tedy rzecz pospolita, věc společná. Jak to ale udělat, aby se pobývání deseti milionů individuí na jednom území v rámci jednoho jazyka proměnilo na soužití, kde neexistují jen zájmy jednotlivců, ale i hledání společného zájmu, společného dobra? Poláci to mají jednodušší, mají společný tmel národní hrdosti, kterou my jsme v sebeironii a pesimismu ztratili. Vlastenci jsme jen při fotbale a při hokeji, ale už ne při dodržování předpisů ani při placení daní. Oni mají většinové náboženství, které jsme my zahodili na počátku Československa a při budování komunistického ráje. Kde tedy hledat náš tmel?
Hrdost. Máme být nač hrdi, značka Made in Czechoslovakia je slavná dodnes. Jsme národ Karla IV., Mendela, Komenského, Dvořáka, Smetany, Čapka, Kafky, Werfela, Muchy, Bati, Seiferta, Palacha, Havla, Zátopka, Čáslavské, Jágra, abych jmenoval jen některé. Géniové se zpravidla nerodí z ničeho, vyrůstají z prostředí, které vznik génia umožňuje. Takovým prostředím je i naše republika. Bohužel si to moc neříkáme, ale jsme země bohatá, rozvinutá a silná. Kdybychom takovou zemí nebyli, nikdy by nás nepřijali ani do NATO, ani do EU. Partneři hledají partnery. O nesebevědomé slabochy mají zájem kolonizátoři.
Z hrdosti na společné prostředí by mohla znovu vyrašit i důvěra v ně, důvěra v sebe. Důvěra je v poslední době cílem útočníků, kteří se ji snaží podrývat iracionálním strachem, který neodpovídá naší síle ani bohatství. Má-li naším úkolem důvěra, hrdost a sebevědomí, do roku 2018 potřebujeme splnit nejméně tři úkoly.
Zaprvé zvolit prezidenta, který bude skutečným představitelem věci společné, ne rozdělovatelem. Potřebujeme k hrdosti někoho, kdo bude také schopen zastupovat nás a náš stát navenek v souladu se zahraniční politikou vlády, který tedy bude zván k našim spojencům a partnerům, ne pouze do Ruska a Číny. Potřebujeme prezidenta schopného sehrát pozitivní úlohu ve vztahu k vládě s demokratickým mandátem od parlamentu, ne prezidenta, který lže, že vláda bez mandátu je plnohodnotná. Zvolit si dobrého prezidenta, to je úkol, který můžeme splnit již za několik týdnů.
Zadruhé, dlouhodobě je třeba pracovat na obnovení důvěry ve společnosti. To znamená především prostřednictvím dialogu. A dialog neznamená mluvit jen s lidmi stejného názoru. Je proto nutné, aby každý z nás vyšel ze své sociální bubliny a s respektem mluvil i s lidmi jiného přesvědčení. Na důvěře nezávisí jen rodina, společnost, ale vlastně vše, včetně peněžního systému (peníze totiž už dávno nejsou kryty zlatem). Součástí tohoto úkolu je potírat přesvědčení, že lež je jen alternativní názor. Lež je lež, a lež je zlo.
Konečně, Masaryk budoval Československo pod heslem „nebát se a nekrást“. Mnohé z nás pohltila obava a strach, k čemuž jim mnozí i populisticky pomáhají (Tomio Okamura). Někteří možná kradou a zastírají to údajným politickým spiknutím kontinentálního rozměru. Možná, že bychom mohli začít právě s prvorepublikovým heslem „nebát se a nekrást“ a požadovat jeho plnění i od ostatních. Takový dárek republice k jejím dvojitým narozeninám by mohl začít každý, a to hned.
Republika, latinsky res publica, znamená veřejná věc. Poláci to mají ještě výraznější: rzeczpospolita, tedy rzecz pospolita, věc společná. Jak to ale udělat, aby se pobývání deseti milionů individuí na jednom území v rámci jednoho jazyka proměnilo na soužití, kde neexistují jen zájmy jednotlivců, ale i hledání společného zájmu, společného dobra? Poláci to mají jednodušší, mají společný tmel národní hrdosti, kterou my jsme v sebeironii a pesimismu ztratili. Vlastenci jsme jen při fotbale a při hokeji, ale už ne při dodržování předpisů ani při placení daní. Oni mají většinové náboženství, které jsme my zahodili na počátku Československa a při budování komunistického ráje. Kde tedy hledat náš tmel?
Hrdost. Máme být nač hrdi, značka Made in Czechoslovakia je slavná dodnes. Jsme národ Karla IV., Mendela, Komenského, Dvořáka, Smetany, Čapka, Kafky, Werfela, Muchy, Bati, Seiferta, Palacha, Havla, Zátopka, Čáslavské, Jágra, abych jmenoval jen některé. Géniové se zpravidla nerodí z ničeho, vyrůstají z prostředí, které vznik génia umožňuje. Takovým prostředím je i naše republika. Bohužel si to moc neříkáme, ale jsme země bohatá, rozvinutá a silná. Kdybychom takovou zemí nebyli, nikdy by nás nepřijali ani do NATO, ani do EU. Partneři hledají partnery. O nesebevědomé slabochy mají zájem kolonizátoři.
Z hrdosti na společné prostředí by mohla znovu vyrašit i důvěra v ně, důvěra v sebe. Důvěra je v poslední době cílem útočníků, kteří se ji snaží podrývat iracionálním strachem, který neodpovídá naší síle ani bohatství. Má-li naším úkolem důvěra, hrdost a sebevědomí, do roku 2018 potřebujeme splnit nejméně tři úkoly.
Zaprvé zvolit prezidenta, který bude skutečným představitelem věci společné, ne rozdělovatelem. Potřebujeme k hrdosti někoho, kdo bude také schopen zastupovat nás a náš stát navenek v souladu se zahraniční politikou vlády, který tedy bude zván k našim spojencům a partnerům, ne pouze do Ruska a Číny. Potřebujeme prezidenta schopného sehrát pozitivní úlohu ve vztahu k vládě s demokratickým mandátem od parlamentu, ne prezidenta, který lže, že vláda bez mandátu je plnohodnotná. Zvolit si dobrého prezidenta, to je úkol, který můžeme splnit již za několik týdnů.
Zadruhé, dlouhodobě je třeba pracovat na obnovení důvěry ve společnosti. To znamená především prostřednictvím dialogu. A dialog neznamená mluvit jen s lidmi stejného názoru. Je proto nutné, aby každý z nás vyšel ze své sociální bubliny a s respektem mluvil i s lidmi jiného přesvědčení. Na důvěře nezávisí jen rodina, společnost, ale vlastně vše, včetně peněžního systému (peníze totiž už dávno nejsou kryty zlatem). Součástí tohoto úkolu je potírat přesvědčení, že lež je jen alternativní názor. Lež je lež, a lež je zlo.
Konečně, Masaryk budoval Československo pod heslem „nebát se a nekrást“. Mnohé z nás pohltila obava a strach, k čemuž jim mnozí i populisticky pomáhají (Tomio Okamura). Někteří možná kradou a zastírají to údajným politickým spiknutím kontinentálního rozměru. Možná, že bychom mohli začít právě s prvorepublikovým heslem „nebát se a nekrást“ a požadovat jeho plnění i od ostatních. Takový dárek republice k jejím dvojitým narozeninám by mohl začít každý, a to hned.