Předseda britského parlamentu prohlásil, že nemusí připustit další hlasování o brexitové dohodě. Tragikomické politické představení v Británii vykazuje smysl pro drama, který by musel uspokojit i renesančního klasika Williama Shakespeara. Jen těch dějství už je nějak moc.

Zákaz opakování hlasování o stejné věci dokola, dokud není dosažen žádoucí výsledek, patří k zásadám jednání mnoha parlamentů. Britský parlament už odhlasoval, že nechce tvrdý brexit, ani dohodu, ale jen prodloužení. Pokud platí ono pravidlo z r. 1604, pak lze ve vztahu k brexitu hlasovat už jen o novém referendu či o předčasných volbách. Odmítnutím tvrdého brexitu i „rozvodové“ dohody ale britský parlament dokázal, že není ve věci brexitu zastupovat britský lid, takže druhé referendum či předčasné volby jsou vskutku namístě.

Jedním z hesel brexitu bylo Britain First – Británie první. Současná ústavní krize je však důkazem, že politikaření v britském parlamentu bylo vedeno přesně v opačném duchu: snaha konzervativců udržet se u moci za každou cenu stejně jako snaha labouristů je svrhnout za každou cenu udělala z brexitu nástroj ve hře, kde o Británii protagonistům nejde: Britain Last. A tak kromě ústavní krize jediným hmatatelným výsledkem hesla Britain First je vražda britské poslankyně Joe Coxové, kterou její vrah uskutečnil za zvolání toho hesla.

Na toto myslím, když nyní vidím při našich silnicích billboardy s nápisem „Česká republika na 1. místě“. Jistě, všichni chceme „dycky Česko“. To ale neznamená, že zbytek kontinentu jsou nepřátelé nebo že si musíme vybírat mezi naším češstvím a evropanstvím, které se naopak navzájem doplňují a posilují. To proto, že spolupráce s evropskými sousedy nás přivedlo k rozvoji a blahobytu, jaké naše země nikdy nezažila. Představa, že by se každý evropský stát řídil heslem „Polsko první“, „Nizozemsko první“, Francie první“, „Německo první“ atd. by znamenalo, že jsme zapomněli na dvě světové války a desítky milionů mrtvých, které má nacionalismus na svědomí.