Evropská unie ekologická
Při besedách na školách občas dostávám otázku: co EU a ochrana životního prostředí? S radostí odpovídám, že Unie má o ekologii velkou starost. Ekologie patří dokonce mezi tzv. horizontální unijní politiky, což znamená, že ohled na životní prostředí musí být přítomen v každém unijním rozhodování.
Pokud se ale takhle někdo ptá, je zřejmé, že nevnímá, že takřka všechny čističky odpadních vod u nás jsou důsledkem evropské legislativy a peněz; totéž platí pro celý systém třídění odpadků. Ani pro další příklady nemusíme chodit daleko. Nedávno jsme se v Unii dohodli na radikálním omezení jednorázových plastů; to navazuje na unijní koncept tzv. oběhového hospodářství. Předtím to byl třeba zásah proti nadužívání pesticidů v zemědělství anebo redukce CO2 ze spalovacích motorů.
EU je protagonistkou ochrany životního prostředí zcela logicky. Vůdčí proud Evropské lidové strany už dávno přetvořil své sociální učení – sociálně-tržní hospodářství – na ekologicko-sociálně-tržní hospodářství. Tuto doktrínu sdílí částečně i s druhou nejsilnější frakcí – se sociálními demokraty.
Vše ale není dokonalé ani v této oblasti. Z letadla bezpečně poznáte na konci jara, že jste v Česku, a to podle žluté barvy: naše pole převážně rozkvetou řepkou (pokud na nich zrovna neraší fotovoltaika). Českých brambor je ale nedostatek, a to je to zjevně náš problém: jinde v Unii na to nenarazíte. Někdy se to přežene i v Unii: například při boji proti CO2 ze spalovacích motorů a podpoře elektromobility se emise počítají tak, jakoby elektřina vznikala bez emisí, zatímco je částečně vyráběna v uhelných elektrárnách – to je produkt ideologie, ne rozumu.
Unie se ale o ochranu ekologie stará nejen na evropském kontinentu, snaží se ovlivňovat ochranu životního prostředí na celém světě. Evropa je také hybatelem tzv. Pařížské dohody (2015), která zahrnuje takřka všechny země naší planety.
Evropská unie ve svém ekologickém snažení ovšem zdaleka není sama. Kdo si přečetl encykliku papeže Františka Laudato si‘ a její koncept takzvané integrální ekologie, dostal konečně do ruky globální vizi vztahu životního prostředí v úzkém chápání, ekonomiky a místa člověka v tom všem. Tato encyklika poprvé uceleně propojuje lidská práva, ekonomiku a ekologii a celé to konečně začíná dávat smysl, protože my všichni Evropané napříč politickým spektrem zleva doprava shodně tvrdíme, že úcta k člověku, ke každému jednotlivci a jeho životu je ústředním motivem naší evropské, potažmo západní civilizace.
Pokud se ale takhle někdo ptá, je zřejmé, že nevnímá, že takřka všechny čističky odpadních vod u nás jsou důsledkem evropské legislativy a peněz; totéž platí pro celý systém třídění odpadků. Ani pro další příklady nemusíme chodit daleko. Nedávno jsme se v Unii dohodli na radikálním omezení jednorázových plastů; to navazuje na unijní koncept tzv. oběhového hospodářství. Předtím to byl třeba zásah proti nadužívání pesticidů v zemědělství anebo redukce CO2 ze spalovacích motorů.
EU je protagonistkou ochrany životního prostředí zcela logicky. Vůdčí proud Evropské lidové strany už dávno přetvořil své sociální učení – sociálně-tržní hospodářství – na ekologicko-sociálně-tržní hospodářství. Tuto doktrínu sdílí částečně i s druhou nejsilnější frakcí – se sociálními demokraty.
Vše ale není dokonalé ani v této oblasti. Z letadla bezpečně poznáte na konci jara, že jste v Česku, a to podle žluté barvy: naše pole převážně rozkvetou řepkou (pokud na nich zrovna neraší fotovoltaika). Českých brambor je ale nedostatek, a to je to zjevně náš problém: jinde v Unii na to nenarazíte. Někdy se to přežene i v Unii: například při boji proti CO2 ze spalovacích motorů a podpoře elektromobility se emise počítají tak, jakoby elektřina vznikala bez emisí, zatímco je částečně vyráběna v uhelných elektrárnách – to je produkt ideologie, ne rozumu.
Unie se ale o ochranu ekologie stará nejen na evropském kontinentu, snaží se ovlivňovat ochranu životního prostředí na celém světě. Evropa je také hybatelem tzv. Pařížské dohody (2015), která zahrnuje takřka všechny země naší planety.
Evropská unie ve svém ekologickém snažení ovšem zdaleka není sama. Kdo si přečetl encykliku papeže Františka Laudato si‘ a její koncept takzvané integrální ekologie, dostal konečně do ruky globální vizi vztahu životního prostředí v úzkém chápání, ekonomiky a místa člověka v tom všem. Tato encyklika poprvé uceleně propojuje lidská práva, ekonomiku a ekologii a celé to konečně začíná dávat smysl, protože my všichni Evropané napříč politickým spektrem zleva doprava shodně tvrdíme, že úcta k člověku, ke každému jednotlivci a jeho životu je ústředním motivem naší evropské, potažmo západní civilizace.