Evropská rada 2.7.2019 rozhodla tak, že nové vedení EU má vypadat následovně: předsedkyní Evropské komise se stane Němka z CDU, předseda Evropské rady (ER) bude liberál z Belgie, vysokým představitelem EU pro zahraniční věci (VP) pak španělský socialista, předsedou Evropského parlamentu socialista bulharský a prezidentkou Evropské centrální banky (ECB) francouzská lidovkyně.

Kritéria, která ER chtěla splnit, jsem popsal zde. Nyní pár poznámek o jejich naplnění aj.

Předně budiž řečeno, že většinu těchto rozhodnutí má ER ve svých rukou, ať už jde o svého vlastního předsedu (čl. 15/5 Smlouvy o EU), VP (čl. 18/1 SEU) či prezidenta ECB (čl. 283 Smlouvy o fungování EU; EP je zde pouze konzultován). Nemá ale ve vlastní moci volbu předsedů Komise a EP, o nich rozhoduje EP. O rozdílu v mocenské váze těchto dvou funkcí napovídá mj. skutečnost, že zatímco ke zvolení předsedy Komise se vyžaduje absolutní většina EP, tedy nejméně polovina + jeden ze všech europoslanců (čl. 17/7 SEU), ke zvolení vlastního předsedy EP stačí většina relativní, tj. většina přítomných (čl. 14/4 SEU a čl. 231 SFEU). To vše přesto, že z pohledu legislativy EP je spoluzákonodárce, zatímco Komise předpisy „jen“ navrhuje.

Za těchto okolností volba italského (ne bulharského) socialisty za předsedu EP znamená, že EP chce respektovat rozdělení vrcholných postů podle dohodnutého stranického klíče. Předseda Komise tedy bude z Evropské lidové strany; zda to ale bude navržená kandidátka, to se ještě ukáže, možná, že EP se rozhodne pomstít smrt systému spitzenkandidátů, který posiloval jeho pravomoci nad rámec Smluv, a to odmítnutím prvního navrženého lidoveckého kandidáta. Nemuselo by k tomu dojít, kdyby von der Leyenová nabídla EP nějaké protiplnění: co např. vstřícnější postoj k neformálním legislativním návrhům EP (čl. 225 SFEU), které dosud Komise programově ignoruje?

O seznamech poražených již byly popsány stohy papíru, aniž je proces ještě u konce. Např. – pro odlehčení – z německého pohledu v souboji o předsedu Komise protestanti porazili katolíky, konkrétně Weber podlehl von der Leyenové s Merkelovou v zádech. O jednom z poražených se ale zejména na Západě téměř nepíše: o střední a východní Evropě.

Těžko totiž mluvit o splnění kritéria zeměpisné rovnováhy, když ani jedno z pěti míst neobsadil zástupce této části Evropy. Náš premiér, stejně jako všichni ostatní premiéři nových členských států hlasovali pro vítěznou pětici. Znamená to, že tito premiéři jsou tak velkými Evropany, kteří rozdíl Východ – Západ nepokládají za důležitý (když si představím nacionalisty Orbána či Morawieckého, tak to asi sotva), anebo společně mají sílu jen zabránit volbě neoblíbeného Timmermanse, ale na víc nemají ani sílu? Matematicky je pravdivá tato poslední varianta, protože předseda Komise je v ER navrhován velkou kvalifikovanou většinou, tedy 72% států, jež představují nejméně 65% obyvatelstva EU. Střední a východní Evropa těch 72% států nesplní (10 z 28). Politicky by tomu tak být nemuselo: např. Bulharka Kristalina Georgieva, šéfka Světové banky, se přímo nabízela pro několik vrcholných pozic (ECB, Komise).

Kdyby v té nové pěti nebyly dvě ženy, byl by požár na střeše, feministky by řádily jako Černá ruka, jak se říká. Ale absence zástupce střední či východní Evropy nikoho na Západě nevzrušuje. Když se před časem rozhodovalo o přemístění dvou unijních agentur z UK, také byla jedním z kritérií zeměpisná rovnováha, ale skončilo to podobně, protože hlasy východních členských států si ty staré získaly separátními dohodami, tato půlka kontinentu evidentně není schopna postupovat společně a staré členské státy to vědí.

V souvislosti s odmítnutím systému spitzenkandidátů se mluví o škodě na evropské demokracii. Jistě, evropské demokracii prospívá, když hlavní politické proudy mají konkrétní tvář, mělo by to lidem evropskou politiku přiblížit. Jenomže kdo si všiml, že hlavní spitzenkandidát Weber navštívil Prahu, a to dokonce dvakrát? Možná Česko ale není ten nejlepší testovací vzorek pro evropskou demokracii. Zastánci tohoto systému říkají, že bude možné se k němu vrátit, bude-li doprovozen nadnárodními kandidátkami. Myšlenka je to na první pohled hezká: volili bychom pestrou národnostní směs u vědomí, že jsem-li konzervativec, bude mé zájmy lépe zastupovat španělský konzervativec než český komunista. Jenže jsme schopni oprostit se od národnostního přístupu, aniž bychom měli záruku, že toho budou schopni zvolení europoslanci? Kdy to bude? „Za uherský rok“ mi v tomto srovnání připadá příliš brzy. Každopádně za prvek demokracie považuji i to, že k celkovému rozložení sil v novém EP přihlédla ER nejen při rozhodnutí o novém šéfovi Komise, ale o všech vrcholných unijních funkcích.

Takže shrnutí závěrem: pozitivní je, že se ER vůbec dohodla, to je pro jednotu EU podstatné. Zatímco genderové kvóty u vrcholných pozic byly naplněny, Východní Evropa však není vůbec zastoupena, což nemůže být jen důsledek toxického vnímání V4 u starých členských států. Ignorovat rozdělení východ – západ by jistě bylo to nejlepší, ale toho by musely být schopny i staré členské státy. Ty ale naopak toto rozdělení prohloubily, a to za aktivní asistence států východních; proto se domnívám, že tyto státy si napřed budou muset mnohé odpracovat jak co do konstruktivnějšího přístupu v EU, tak i při vytváření jednoty mezi sebou a schopnosti si konstruktivně dupnout. Ostatně např. při pohledu na mapu EU je zjevné, že centrum EU už dávno mělo být někde jinde a ne aby celá Evropa neekologicky létala na své západní pobřeží.