V červenci 2020 začíná Německu půlroční předsednictví Rady EU. V době, kdy je třeba hledat řešení mnoha problémů a krizí a kdy Unie potřebuje silné vedení. Jak se mu to povede?

Rotující předsednictví Rady EU nemohlo být načasováno lépe. Německo je největší a ekonomicky nejsilnější stát Sedmadvacítky, kterou čekají obrovské výzvy. Kromě hospodářské obnovy po čínském viru bude zásadní i posilování účinného multilateralismu, tj. řešení mezinárodních problémů ne silou jednotlivých států, ale kolem jednacího stolu všech zainteresovaných.

Evropa šla v posledním desetiletí z jedné krize do druhé. Neřídila chod vlastních dějin, jen reagovala na vnější podněty. Jednou z příčin přešlapování na místě je i absence skutečného vedení. Německé předsednictví je proto důvodem k opatrnému optimismu. Ať se nám to líbí nebo ne, Německo vede Evropu minimálně 10 let. Bez tichého přikývnutí z Berlína se nic neděje.

Zároveň však musí Německo řešit vnitřní problém: nedávné rozhodnutí německého ústavního soudu o omezení účasti Bundesbank na programu nákupu aktiv Evropské centrální banky. Německý ústavní soud tím prohlásil na protiprávní něco, co již dříve Soudní dvůr EU (SDEU) schválil. Německá vláda, navíc v roli předsednictví EU, je zde v nezáviděníhodné pozici, a to hned ze čtyř pohledů:
(1) rozhodnutí německého ústavního soudu pro německou vládu závazné a musí z něj vyvodit odpovídající důsledky,
(2) přerušení nákupu aktiv ECB, na čemž se Německo podílí celou čtvrtinou, může destabilizovat celou eurozónu, a tudíž i německou ekonomiku,
(3) Německo podle práva EU odpovídá i za činnost své – byť nezávislého – ústavního soudu, který zpochybněním předchozí rozsudku SDEU jednoznačně porušil závazky Německa vyplývající z práva EU, takže Německu hrozí za to žaloba pro porušení povinnosti,
(4) pokud německá vláda podnikne kroky podle rozhodnutí svého ústavní soudu a bude ignorovat předchozí judikát SDEU, tak si někteří rebelové v EU, kteří mají problémy se zásadou právního státu (Polsko, Maďarsko), mohou říci: když může Německo, můžeme my také. Důsledky tohoto rozhodnutí, které jdou daleko za měnovou politiku, se odehrají v příštích letech.

Německé předsednictví představuje příležitost, kterou si nemůžeme dovolit promarnit. Prioritou jistě bude zotavení z čínského viru s důrazem na veřejné zdraví a hospodářství. Současně ale nesmíme zapomenout na mezinárodní scénu. Jedna moudrost říká, že trendy, které předcházely krizi, se po krizi ještě zvětší. Stále otevřenější bude tedy soupeření mezi komunistickou Čínou a Spojenými státy.

Jak bychom měli reagovat? Evropané musejí i nadále posilovat svou schopnost jednat na mezinárodní scéně. Je třeba posílit evropskou soběstačnost, zejména pokud jde o technologii. Svět se odvrací od multilateralismu (který problémy řeší v mezinárodních organizacích a na konferencích) zpět k soupeření velmocí – a Evropa se svými relativně slabými národními státy ve srovnání se současnými egocentrickými velmoci jako Rusko, Čína, USA na to není připravena.

Jsme sice ekonomickým obrem, ale kvůli absenci zahraniční a bezpečnostní politiky a jejích nástrojů (včetně ozbrojené spolupráce) jsme politickým trpaslíkem. Efektivní multilateralismus je pro EU zatím jen líbivým heslem, které ale zatím nebylo uvedeno do praxe. A to je přesně to, co by dnes mělo být klíčovým prvkem mezinárodní agendy německého předsednictví. Globální snaha o vývoj a nasazení antikoronavirové vakcíny by byla další přirozenou platformou pro vybudování pozitivního programu evropské spolupráce.

Akutní problémy ale nesmějí vést k opuštění toho, na čem evropská spolupráce a potažmo celá západní civilizace stojí. Na hodnotách, jako je právní stát, demokracie, řádná správa věcí veřejných a lidská práva. Na evropské úrovni to mj. zahrnuje dodržování unijních závazků.

Doufejme tedy, že Německo při svém předsednictví využije svou váhu a potenciál k tomu, aby po krizi znovu stabilizovalo evropskou i mezinárodní spolupráci, a posílí vědomí, že každý členský stát (včetně Spolkové republiky) je příliš malý na to, aby v atmosféře soupeření velmocí mohl obstát sám.