Někteří lidé hlásící se ke křesťanství mají dilema: různými kanály se k nim dostává názor, že hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD) je pro ně v nadcházejících parlamentních volbách seriózní alternativou: Je proto dobré podívat se na takový názor podrobněji.

Naštěstí nemusím moralizovat – říkat, co je dobré a zlé, co je křesťanské. To již nedávno udělali povolanější: Česká biskupská konference (ČBK) vydala výzvu k parlamentním volbám 2021, akcentující lásku k bližnímu a společné dobro. Leccos naznačilo prohlášení předsedy ČBK arcibiskupa Graubnera „k některým kandidaturám do poslanecké sněmovny“, reagující na oznámení, že pracovník pražského arcibiskupství Josef Nerušil bude krajským lídrem SPD a nominantka ČBK do Rady České televize Hana Lipovská bude kandidátkou Volného bloku (prohlášení „o některých kandidaturách“ správně naznačuje podobnost SPD a Volného bloku, já se však dál budu zabývat jen SPD). K prohlášení pana arcibiskupa Graubnera se přihlásil i kardinál Duka, ale zejména je rozpracovalo prohlášení předsednictva Konferencí mužských a ženských řeholí v ČR.

Konzervativní volič, i ten křesťanský, by mnohé z hesel programu SPD na první pohled podepsal: např. cíl vrátit občanům důvěru v budoucnost, zajistit férové podnikání a poctivou práci za důstojnou mzdu a posléze důstojnou penzi, stejně jako vzdělání, zdravotní a sociální péči, důraz na bezpečnost – kdo by to nepodporoval (nehodnoťme teď, zda to SPD myslí vážně a zda má kompetentní lidi k jejich prosazení)? Takové sliby se také zdají být v souladu s křesťanstvím.

Hlavní zásady křesťanství pro politiku. ČBK ve svém prohlášení k volbám akcentuje lásku k bližnímu a společné dobro, když říká, že „křesťan by neměl volit jen podle osobních preferencí, ale měl by mít vždy na zřeteli obecné dobro, a tím i křesťanskou lásku k bližnímu …, abychom nepodporovali ty, jejichž úmysly jsou v rozporu s katolickým učením, například v oblasti etiky, spravedlnosti či záměry Stvořitele s člověkem.“ To je v souladu se sociálním učením církve, podle něhož hlavními zásadami křesťanské politiky jsou důstojnost lidské osoby, společné dobro, univerzální určení statků, subsidiarita a solidarita.
Vztah SPD k těmto zásadám lze posoudit podle nejrůznějších analýz i podle praktické politiky.

Analýzy ukazují, že politika SPD s křesťanstvím slučitelná není, protože politické dokumenty SPD při bližším pohledu výše uvedeným křesťanským zásadám odporují. To dokládají analýzy novinářské (KT 2019/6: Obránci křesťanských hodnot? ), akademické, (diplomová práce, obhájená na KTF UK: Štěpán Esterle, Analýza vztahu zásad sociální nauky církve a stanovisek hnutí Svoboda a přímá demokracie - Tomio Okamura; zejm. od s. 44), či vládní, označující SPD jako hlavní xenofobní sílu v zemi (Výroční zpráva MVČR o extrémismu za rok 2020).

Praktická politika. Papír ale snese všechno, a tak slučitelnost křesťanství s politikou SPD je možno nejlépe posoudit podle kritéria „po ovoci poznáte je“ (Mt 7:16) – ne podle slov, ale podle skutků. To by mělo oslovit i ty, které jakékoliv teoretické analýzy nezajímají.
Ukazuje se, že základem praktické politiky SPD je populismus, dezinformace, xenofobie, nacionalismus a manipulace se strachem. Tyto prvky se v jednotlivých aktivitách SPD prolínají. V politice SPD lze doložit i zásadní rozpor slov a činů. Existují i náznaky, že SPD je v podstatě ekonomický projekt.

Populismus (lidem se říká, co někteří chtějí slyšet) v podání SPD se projevil např. v tom, že zatímco při záchraně afgánských spolupracovníků českých vojáků se většina lidí a zejména křesťanů bála o osud těchto lidí, SPD spolu s dalšími oslovovala bojící se část společnosti výkřiky, že u nás nechce ani jednoho Afgánce. Křesťanské voliče by pak mělo např. zajímat, že SPD hlasovala pro protiústavní zdanění církevních restitucí (zde či zde).

Také xenofobie (nepřátelství ke všemu cizímu) je v přímém rozporu s láskou k bližnímu – základu křesťanství. Důsledkem nacionalismu a xenofobie je i odpor vůči evropské integraci, ačkoli ta je podporována mj. všemi papeži od Pia XII. po současnost (zde či zde či zde). Nacionalismus a suverenismus odsoudil mj. papež František.

Není proto divu, že navenek SPD bojuje proti cizincům, které šmahem do jednoho pokládá za potenciální teroristy, ale byla to ona sama, kdo vyprodukoval prvního českého teroristu: sympatizant SPD Jaromír Balda způsobil na Mladoboleslavsku dvě vlakové nehody, když na koleje pokácel strom a v okolí poházel letáky, které měly vzbudit dojem, že za útok mohou islamisté.

Dezinformace. Poslanci SPD jsou hodnoceni jako „nejlepší“ dezinformátoři. Např. Miloslav Rozner, poslanec a bývalý člen předsednictva na sjezdu SPD, v prosinci 2017 zpochybnil existenci koncentračního tábora v Letech, když při kritice vládního rozhodnutí o odkupu tamního vepřína hovořil o „likvidaci fungující firmy kvůli neexistujícímu pseudokoncentráku“; toto má i xenofobní prvky. Tomio Okamura pak lhal o migraci, ostouzel některé europoslance a byl za to soudem (v tuto chvíli ještě nepravomocně) odsouzen.

Rozpor slov a činů: žádná přímá demokracie uvnitř. Na webu SPD se o fungování hnutí nic nedozvíte, zejména odkaz na stanovy hnutí je skryt, ale existuje. Ze stanov vyplývá, že SPD – vzdor svému názvu – dovnitř nepraktikuje přímou demokracii, navíc předseda má mimořádně silné postavení, omezující vnitřní demokracii, např. schvaluje členství každého jednotlivého člena hnutí. SPD pro správu státu ale přímou demokracii (referenda, přímá volba starostů apod.) požaduje, protože ví, že prvky přímé demokracie v kombinaci s populismem, dezinformacemi a manipulací strachem osloví významnou část voličů. Navenek tedy káže vodu, ale dovnitř pije víno.

SPD jako ekonomický projekt. Hnutí má opakované a nevysvětlené „potíže“ s účetnictvím, které by se mohly signalizovat i tunelování samotného hnutí. (zde či zde). Pozoruhodný je i podíl SPD na bránění nápravě v otázce exekucí, signalizující napojení na tento špinavý byznys s chudobou.

Závěr. Proč je politika SPD a podobných extrémistů neslučitelná s křesťanstvím? Kristus neříkal lidem, co chtějí slyšet – nebyl populista. Neobchodoval s lidským strachem, ale nabádal lidi, aby se nebáli. Nenaváděl ke lhostejnosti vůči bližním, ale ke skutkům milosrdenství (např. podobenství o Samaritánovi). Neříkal, že tvoji sousedé jsou tví nepřátelé. Nepodváděl na daních. Nepodnikal v exekucích. Nezískával své stoupence šířením nenávisti a bojové pohotovosti. Nedefinoval slovo vlast jako něco, kde se člověk může úkryt za drátěnou hranicí. Nedělil svět na vyvolený židovský národ a ty ostatní méněcenné. Nelhal a neúčastnil se konspiračních teorií. Nenaváděl by dnes lidi ke kácení stromů na koleje.
Politika SPD je tedy neslučitelná s křesťanstvím jak v teorii, tak v praxi. Přesto se najde řada křesťanů, které SPD oslovila skrze emoce a kterým jsou jakékoliv argumenty lhostejné. Proč? Závěr citované diplomové práce říká, že „hnutí SPD využívá adjektivum ‚křesťanské‘, [což] představuje pozitivní nálepku ve smyslu ‚naše‘, [čemuž napomáhá] … i nalezení dílčích shod mezi SPD a katolickou sociální naukou na obecné rovině v případě druhořadých témat … tento soulad je pouze zdánlivý.“

Co s tím? Křesťané ve výzvě ČBK nepřehlédnou apel na modlitbu s postem. Ale: člověče přičiň se a Pán Bůh ti pomůže. Je třeba jít k volbám a v diskusi mimo vlastní sociální bublinu ukázat, že chceme v našem čele lidi naděje. Extrémisté si hrají s naším strachem a jsou jen proti všemu možnému – proti dialogu, proti sousedům, proti mezinárodní spolupráci včetně té evropské a jako řešení nabízejí uzavřenost, budování zdí a klamná přesvědčení o vlastní nadřazenosti. Lidé naděje naopak nelžou, nedávají plané sliby, berou vážně reálné obavy, ale nezneužívají strach; chtějí spojovat rozdělenou společnost a jsou – i při důrazu na bezpečnost – pro dialog bez drátěných plotů a pro vzájemně výhodnou spolupráci. A křesťanství je o naději, ne o strachu.