Znáte, milí blogeři, ve svém okolí někoho, kdo čte poezii, kdo ví, co se v tomto oboru tvoří a vydává? Já znám jen jednoho takového. Kajícně přiznávám, že jsem poezie nikdy moc nepřečetl. Tím fantastičtější se může zdát, že ještě celkem nedávno byly doby, kdy se za poezii zavíralo.

Včera jsme si připomněli Den obětí komunismu: asi dokážeme vyjmenovat filosofy či politiky, kteří to této množiny patří, ale básníky? A přitom to ani nebyli novodobí Borovští, nepsali proti komunismu, jen nepsali s ním. Jména? Například Jan Zahradníček, Bohuslav Reynek a pro mě hlavně Václav Renč.

Že vám jeho jméno nic neříká? Tichá noc, přesvatá noc … ano, i překlad tohoto německého vánočního evergreenu spáchal Renč. Básník, překladatel, dramatik PhDr. Václav Renč dostal r. 1951 trest smrti, později zmírněný na doživotí (nakonec se dostal ven r. 1962), to vše za psaní básní a divadelních her (velmi velmi doporučuji jeho hru Císařův mim). Ale Renč byl nenapravitelný: představte si, že i v nejtěžším žaláři složil v paměti např. báseň o délce 1752 veršů (!) Popelka nazaretská. Za pokus uchovat její část na papíře dostal návdavkem 3 týdny samotky a rok korekce – mj. za to, že vyznal, …

že tento chudý z Nazareta,
až zetlí všechny trůny světa,
na trůně svém se zaskvěje:
král panující v hloubi duší,
skryt jako zpěv těm, kdo jsou hluší,
král svrchované naděje…

A tak si dnes říkám: co to muselo být za dobu, kdy slova poezie měla takovou moc, že byla tak společensky nebezpečná. Jak to, že dnes tomu tak není? Kam jsme se to dostali?