Hymna
Těžko by se mezi námi, milí čtenáři, asi hledal někdo, kdo nebyl šťasten, že naše „ledová princezna z Vysočiny“, jak ji pěkně jeden komentátor nazval, přivezla tolik vzácných kovů z Kanady. Vše okolo ní bylo dojemné, od očekávání přes závod až po její slzy při hymně na stupních vítězů. Všichni jsme zase na chvíli byli hrdými Čechy.
Přesto má pro mě tento historický úspěch příchuť čehosi nepřístojného, nespravedlivého až švejkovského. Nemá to nic společného se sportovkyní samou, ta spojila svůj talent se dřinou, všechny klobouky dolů. Ta pachuť mi vzniká v hlavě při otázce, zda máme právo cítit se kvůli vítězství Martiny Sáblíkové hrdými Čechy. Ona totiž zvítězila v barvách země, která neudělala nic pro to, aby sportovkyně mohla trénovat: u nás vhodná dráha pro ni prostě neexistuje. Martina na to vítězství totiž nejen musela dřít, ale navíc dřít v cizině a v odloučení od rodiny. A tak zatímco jiné země svým borcům připravily podmínky, ale dvakrát nezvítězily, my jsme podmínky nevytvořili, ale dvakrát zvítězili. Dráždí mě to, že Martinino vítězství nebylo vrcholem ledovce jejího sportovního odvětví.
Na Slovensku budou zahajovat na školách týden se státní hymnou. Zažil jsem zpívání hymny a vztyčování vlajky jako malý kluk v USA, kde jsem v průběhu tzv. Pražského jara dva roky pobýval a chodil do školy. Tak vzniká vlastenectví. Tak vznikají hrdé národy. Má to mj. přímý vliv na výběr daní i na úroveň korupce, říkám těm, co všechno vidí přes peníze.
Co to má společného se Sáblíkovou? Byl bych také pro to, aby se u nás školní týden začínal zpěvem hymny. Především si při sportovních přenosech ušetříme ty trapné chvilky, kdy se hrají národní hymny, ale naši borci mlčí. Ale hlavně: pak by i v politice bylo možno vydefinovat něco jako společný národní zájem jakožto cíl, o nějž jde všem. Pak by byla menší korupce (bez společného cíle jdeme za individuálním prospěchem), více daní (a ochoty je platit), a tudíž budou finance i na podmínky pro talenty, jichž je u nás hodně. Pak bude více Sáblíkových ve více oborech, a to bez pachutě švejkovosti. Pak budeme právem hrdými Čechy, protože nejenže budeme mít zásluhu o vítězství, ale navíc budeme umět zpívat vlastní hymnu.
Přesto má pro mě tento historický úspěch příchuť čehosi nepřístojného, nespravedlivého až švejkovského. Nemá to nic společného se sportovkyní samou, ta spojila svůj talent se dřinou, všechny klobouky dolů. Ta pachuť mi vzniká v hlavě při otázce, zda máme právo cítit se kvůli vítězství Martiny Sáblíkové hrdými Čechy. Ona totiž zvítězila v barvách země, která neudělala nic pro to, aby sportovkyně mohla trénovat: u nás vhodná dráha pro ni prostě neexistuje. Martina na to vítězství totiž nejen musela dřít, ale navíc dřít v cizině a v odloučení od rodiny. A tak zatímco jiné země svým borcům připravily podmínky, ale dvakrát nezvítězily, my jsme podmínky nevytvořili, ale dvakrát zvítězili. Dráždí mě to, že Martinino vítězství nebylo vrcholem ledovce jejího sportovního odvětví.
Na Slovensku budou zahajovat na školách týden se státní hymnou. Zažil jsem zpívání hymny a vztyčování vlajky jako malý kluk v USA, kde jsem v průběhu tzv. Pražského jara dva roky pobýval a chodil do školy. Tak vzniká vlastenectví. Tak vznikají hrdé národy. Má to mj. přímý vliv na výběr daní i na úroveň korupce, říkám těm, co všechno vidí přes peníze.
Co to má společného se Sáblíkovou? Byl bych také pro to, aby se u nás školní týden začínal zpěvem hymny. Především si při sportovních přenosech ušetříme ty trapné chvilky, kdy se hrají národní hymny, ale naši borci mlčí. Ale hlavně: pak by i v politice bylo možno vydefinovat něco jako společný národní zájem jakožto cíl, o nějž jde všem. Pak by byla menší korupce (bez společného cíle jdeme za individuálním prospěchem), více daní (a ochoty je platit), a tudíž budou finance i na podmínky pro talenty, jichž je u nás hodně. Pak bude více Sáblíkových ve více oborech, a to bez pachutě švejkovosti. Pak budeme právem hrdými Čechy, protože nejenže budeme mít zásluhu o vítězství, ale navíc budeme umět zpívat vlastní hymnu.