Původně se mi, milí čtenáři, nechtělo přispívat do smršti článků a reportáží o polské tragédii. Ta mediální záplava mi totiž připadá silně nevěrohodná. Cítím, že média často oficiálním smutkem zastírají uspokojení z velkého množství elitní krve, jež jim zajišťuje prodejnost. Mám s tím osobní zkušenosti. Když jsem jako náměstek ministra zahraničí velel národnímu krizovému štábu při tsunami v jihovýchodní Asii, řada médií po mně hlavně chtěla zprávy o tom, že někdo z našich zemřel.

Přesto mě k druhé katyńské tragédii napadá řada věcí. Předně jsem byl zaskočen pohledem na mapu: „polská“ Katyń se nachází na ruském území, mezi tímto ryze polským memoriálem a polským státem leží celé Bělorusko. Stěhování Polska, to je pro Poláky další děsivý důsledek II. světové války.

Polsko oplakává ztrátu svých vrcholných představitelů. Nemyslím, že by polská elita byla lepší než elita česká. Ale nevěřím, že bychom se u nás, kdyby se u nás něco podobného – nedej Bože – stalo, dočkali statisícových zástupů se svíčkami před oficiálními budovami. Vidím zde rozdíl: Poláci mají SVŮJ stát, jehož představitele ztratili – ztratili SVÉ představitele. Poláci byli vždy ochotni za svůj stát bojovat. Není tam tolik přítomno ono rozdělení „my – oni“, protože se dokážou shodnout na jednom: všichni jsou Poláci a to něco znamená. Doufám, že jednoho dne se tohoto stupně vlastenectví také dopracujeme.

Dále se ukazuje, jak moc mocní jsou ti, které považujeme za mocné: v jediném okamžiku je vše jinak. A zajímalo by mě, zda by např. jejich poslední týden vypadal úplně stejně, kdyby věděli, že mají už jen týden před sebou. Oni už tuto úvahu udělat nemohou, každý z nás ale ano. Oni už vidí věci z perspektivy věčnosti, i nám by se vyplatilo o takový náhled se pokusit.

Pro demokratický systém není problém vygenerovat nové představitele státu. Rozsah osobních tragédií ale zůstává. Přeji co nejvíce sil postiženým rodinám a pokoj duším zesnulých, ať odpočívají v opravdovém pokoji.