Dobrý den,

po svém „vstupním“ blogovém příspěvku jsem obdržel od čtenářů řadu námětů pro další články, ať už se to týkalo vnitřního života Evropské unie, mých osobních zkušeností s kontakty s ní a z práce v jejích orgánech, tak i některých velmi konkrétních aspektů. Přestože nechci svůj blog koncipovat výhradně na záležitosti EU, tak rozhodně počítám s tím, že se pustím do zpracování těchto námětů v některých příštích příspěvcích. Dokonce jsem se nad některými z nich již začal zamýšlet, když jsem se dostal k tématu příbuznému, kterému jsem se nedokázal a snad ani nechtěl vyhnout. Prosím proto o shovívavost, nežádal jsem o náměty, abych je nakonec nechal ležet stranou. Vrátím se k nim. Stejně tak k některým vašim dotazům, které budu průběžně zodpovídat (ostatně, k některým jsem se ve svých komentářích již vyjádřil).


Před pár týdny si EU připomněla 50-leté výročí jedné ze svých základních smluv, na které je evropská integrace doslova postavena. V řadě zemí, především pak v předsednickém Berlíně a také Bruselu, se konaly oslavy. Některé z nich by se přitom daly označit za okázalé. Osobně jsem se žádné z nich nezúčastnil, protože jsem, možná mylně, nabyl dojmu, že se někteří politici poněkud uměle snaží událost využít a EU vetřít do větší přízně evropské veřejnosti. Ta, nikoliv vlastní vinou, ale spíše z důvodu nedostatečné schopnosti politiků na tato témata s ní diskutovat, se problematice a životu EU poněkud vzdálila. Tím však nechci snižovat význam této tzv. Římské smlouvy, která přispěla k zásadním změnám v Evropě. V její velké části se Evropa posunula od antagonistických vztahů s jizvami dvou světových válek ke schopnosti společně řešit problémy, hledat společné zájmy, od fragmentace k fungujícímu liberálnímu společnému trhu a solidaritě. Její význam je nesporný, proto respektuji, že na charakter oslavy jsou odlišné názory a že to mohou lidé vidět jinak, než to vidím já.

To, co mě však na celé záležitosti zaujalo nejvíce je skutečnost, že jsem neregistroval, že by některý z čelních českých politiků se k danému výročí alespoň několika slovy vyjádřil. Vezmeme-li v úvahu, že jsme již prakticky tři roky členem EU, je to více než zvláštní. Přitom jsem neočekával chvalozpěv. Spíše si říkám, že to byla jedinečná příležitost pro politika s vizí toto výročí připomenout, okomentovat, co tento základní kámen evropské integrace přinesl, a současně přiblížit současné problémy EU i jejich příčiny. A ještě lépe, nabídnout svůj pohled na možná řešení některých problémů či výzev.

Tato skutečnost mě vyprovokovala, abych si zmonitoroval články, rozhovory a výroky našich významnějších politiků, a to jak před samotným výročím, tak i po něm. Získaná zjištění jsou částečně i pozitivní. Kromě laviny vzájemně pomlouvačných a špinících článků a výroků jsem narazil i na několik (bohužel opravdu málo) celkem neutrálních, věcných a částečně i politických (byť někdy dost zavádějících). Dokonce jsem nalezl i takové, které se týkaly EU. Avšak snad s jedinou výjimkou byly všechny články, rozhovory a výroky na adresu EU ze strany čelních vládních politiků a prezidenta republiky zásadně kritické a negativní. Opoziční politici tomuto tématu (zase až snad na jednu výjimku) nevěnovali pozornost vůbec, nejspíš byli společně s jejich protivníky z vlády zaneprázdněni přestřelkami a politikařením.

Mým záměrem není veškerá tato ryze negativní tvrzení vám reprodukovat a s nimi polemizovat. Upřímně řečeno bych to s ohledem na jejich ideologický nátěr a mnohdy až nesmyslnost asi ani nedokázal. Spíše bych rád vás tímto vyzval k zamyšlení, proč tomu tak je. Je ta situace v EU skutečně tak negativní? Pokud ano, co je toho příčinou? Pokud nikoliv, o co autorům výroků a článků jde? Zda jejich tvrzení nemohou a z hlediska jejich záměru dokonce nemají mít vliv na veřejné mínění? Proč? Jsou s kritikou, ať již z vašeho pohledu legitimní či nikoliv, nabízeny řešení, východiska a alternativy?Pokud nikoliv, proč?

Ponechám toto na vaší individuální úvaze. Na adresu výše uvedených politiků si však neodpustím poněkud troufalou radu. Dříve nebo později se nejen tisk začne zajímat, zda ten či onen výsledek jejich „práce“ v EU není také tak trochu dán tím, jak se naši politici k EU chovají. Nemusí přitom nutně jít jen o výši nějaké pokuty udělené ČR. Jistě, řadu věcí lze ve vztahu k méně informované veřejnosti kamuflovat tím, jak se údajně oproti dřívějšku konečně tvrdě (spíše však úsměvně) s EU vyjednává. I jiné státy tuto politiku vůči vlastní veřejnosti občas používají. On se totiž ten bezejmenný bruselský úředník nemůže bránit a tak je celkem snadné problémy z vlastní dílny při absenci politické odvahy házet na něj a na Brusel jako takový. Je však třeba všeho s mírou a vyvažovat.

Soudě podle článků, výroků a jednání českých politiků se u nás tak neděje. V konečném důsledku neustálé kopání a šťouchání do EU vede k extrémním pozicím a tudíž i k marginalizaci našeho postavení (nejen tedy našich politiků) v EU. Proč by měly jiné členské státy nebo bruselská exekutiva nám vycházet vstříc, když do EU a tudíž i do nich neustále šijeme? Zvláště když z kapsy většiny z nich k nám bude v nejbližších letech proudit až 100 miliard Kč ročně, o dalších výhodách nemluvě.

Nemyslím si, že 100 mld je důvod k tomu, abychom měli svá ústa zavřená. Ale důvod k seriozní a konstruktivní politice ano. Možná i důvod k pár slovům při výročí Římské smlouvy. Jistě, EU kromě nesporných pozitiv má své problémy a nedostatky a ty je třeba řešit. A některé z nich se řešit nedaří, na jiné není odvaha. Pouhopouhá a neustálá kritika EU, která je navíc motivována domácími a partikulárními pohnutkami, takovou politikou však není.

Ledaže by EU byla, tak jak výroky prakticky naznačují, říší zla. Pokud si nás EU nezaslouží, pak nebuďme pokrytci a nastolme diskusi o vystoupení z ní. Pak nebude zapotřebí se při 60-letém výročí Římské smlouvy ani přetvařovat a můžeme se radovat a oslavovat vně.

Pavel Telička