O „středoafrickém“ způsobu, kterým V. Klaus teď podmínil splnění své ústavní povinnosti podepsat (po kladném rozhodnutí Ústavního soudu) Lisabonskou smlouvu, už bylo napsáno dost. Omezím se jen na shrnutí, že takové jednání zjevně ignoruje psaná i nepsaná pravidla mezinárodního společenství i demokratického státu, zakládá nebezpečné precedenty pro jednání budoucích prezidentů a je otřesným příkladem mladší generaci, že fair-play je přežitek a zneužívání svěřeného úřadu normou. Jestli jsme se před několika měsíci domnívali, že naše ostuda v Evropě nemůže být větší, prezident nás vyvedl z omylu.

Za připomenutí ale stojí jedna věc, a to prezidentem aktuálně zvolená záminka v podobě údajné možnosti „prolomit“ tzv. Benešovy dekrety v souvislosti se vstupem v platnost Lisabonské smlouvy. Podíváme-li se zpět, připomeneme si, že podle Klausova vidění už takové nebezpečí prožíváme i bez Lisabonské smlouvy, a to více než pět let, od vstupu do EU. Už v něm samotném totiž prezident spatřoval nebezpečí, na něž nyní upozorňuje v souvislosti s Lisabonem. Mj. prohlásil, že pokud nám Evropská unie nedá záruku, že její členské země nebudou vůči ČR uplatňovat žádné nároky v souvislosti s naší poválečnou legislativou, vyzve občany, aby v referendu hlasovali proti vstupu do Unie (zřejmě jako on sám). Ve věci dekretů a vstupu do EU adresoval prezident podle svých slov 31. ledna 2002 i dopis českému premiérovi. O tématu se lze hojně dočíst v dobovém tisku i na prezidentově webu, např. pod tímto odkazem. Takže sečteno a podtrženo – prezident nás chce do budoucna ochránit před něčím, v čem podle jeho dřívějšího vidění už beztak dávno vězíme až po uši. Jaká bude další záminka? A jak dlouho bude česká politická scéna tenhle stav tolerovat?