Centralizace moci a financování, cílená polarizace, omezené konzultace, výhrůžky soudními procesy, umlčování kritiků ve státních institucích či při protestech, asymetrický přístup k lidským právům - tak vypadá dnešní polská společnost. Vláda PiS uskutečňuje cílenou politiku namířenou proti liberálnímu řádu a jeho představitelům, především neziskovým organizacím a nezávislým médiím.

Evropský hospodářský a sociální výbor, poradní orgán Komise, Rady a Parlamentu, zastupující zaměstnavatele, odbory a neziskové organizace, uskutečnil v minulém týdnu třídenní studijní cestu do Polska, aby se přesvědčil o stavu lidských práv a vlády práva. Měl jsem možnost být jedním ze šesti členů výboru, kteří se potkali s desítkami zástupců organizací občanské společnosti, a přináším zde výběr svých subjektivních poznatků a pocitů.

Vláda práva nebo vláda prostřednictvím zákonů?

Už po příletu do Varšavy minulý týden jsme poznali, že se něco změnilo: armáda kontrolovala totožnost všech cestujících, přilétajících i ze Schengenského prostoru. V Katovicích se koná Klimatický summit OSN a polský Sejm kvůli němu už v lednu přijal zvláštního zákon, s odůvodněním boje proti terorismu. Co na tom, že jej kritizovali experti OSN jako neúměrně zasahující do občanských svobod, omezující shromáždění a špehující každého?!

Právě zákony a kontroverze kolem nich jsou asi mediálně nejviditelnějším projevem současného stavu Polska. Asi každý z nás zaslechl či četl něco o bojích o složení ústavního a nejvyššího soudu či o schvalování zákonů v řádu hodin a nedostatku diskuse o nich. Já se pozastavil hlavně u dvou věcí:první je rozšíření pravomocí nejvyššího soudu o nový administrativní tribunál, který může zvrátit rozhodnutí jiných soudů (a je plně obsazen nominanty vládní strany), a za druhé to, že mnoho zákonů měnících stav demokracie prochází nikoliv jako vládní návrhy (jež by musely být předem konzultovány), ale jako poslanecké iniciativy projednávané daleko rychleji a bez “rušivých” externích diskusí.

Signifikantní v tomto ohledu bylo setkání s pracovníky ministerstva vnitra. Symbolicky v místnosti, ve které byl v prosinci 1981 vyhlášen výjimečný stav, nám odmítali odpovídat na jakékoliv konkrétní kauzy s tím, že o nich neslyšeli, žádné z kontroverzních zákonů se u nich na ministerstvu nepřipravovaly a víceméně nám jen citovali paragrafy nové legislativy. Jako bych se vrátil o 30 let zpět k nám.

Nezávislost justice jako přežitek?

Jak zástupci žalobců, tak soudců si stěžují na pokusy podřídit je vládě a zastrašit v projevování názorů na veřejnosti (ať už odborných, nebo občanských postojů). Řada žalobců již byla postižena třeba jen za to, že se jako občané zúčastnili protestních akcí. Nahrává tomu fakt, že nejvyšším žalobcem je ministr spravedlnosti. I další snahy vlády fakticky znamenají podřizování soudní moci pod moc výkonnou, čímž dochází k popření tradiční dělby moci v demokratickém uspořádání.
Specialitou je pak nová možnost sledovat nepohodlné osoby (včetně napíchnutí jejich telefonu a počítače) bez soudního příkazu až po dobu 6 měsíců. Využívá se zejména u organizátorů protivládních demonstrací.

Media dostávají náhubek

Když byla státem vlastněná média plně převzata pod dohled vládní strany (nedělejme si iluze o tom, že se o to nepokoušeli i její předchůdci, avšak daleko mírněji), došlo i na ta nezávislá. Tlak je dvojí - finanční a politický. Spolehlivým způsobem bylo přestat v nezávislých médiích inzerovat ze strany státem vlastněných podniků. Gazeta Wyborcza tak přišla o cca 70% svých peněz z inzerce. A navíc jí PK Orlen nedovoluje prodávat na svých čerpacích stanicích. Další oblíbenou disciplínou je zastrašování novinářů - o případu, kdy guvernér Polské národní banky zastrašoval tisk, ale i dalším, se nedávno věnovalo i například Aktuálně.cz. Připočítejme nadávky politiků ve stylu “nejste pravá polská média, jen polsky píšete” či “zrádci, němečtí agenti v Polsku” (na média vlastněná zahraničními subjekty), omezování přístupu k informacím či odmítání politiků poskytovat rozhovory vybraným médiím (známe i od nás). A pak je tu celá oblast pošlapávaných novinářských práv - snahy prolomit důvěrnost zdrojů či nedostatečná ochrana před fyzickými útoky na novináře, kterým je vyhrožováno.

Sociální partneři si stěžují na nedostatečné konzultace

Vláda totiž musí se zástupci zaměstnavatelů a odborů konzultovat pouze zákony, které sama předkládá. Ale řada z nich je nakonec poslaneckou iniciativou bez projednání se sociálními partnery. Zaměstnavatelé už před časem sepsali 7 hříchů tvorby polské legislativy, kde nedostatečné konzultace stojí na prvním místě. Za nimi následují: utajované projednávání ve vládě, poslanecké iniciativy, uspěchané projednávání (dříve 200 dnů na zákon, dnes 77), bezkoncepčnost (jistý je jen chaos a nejistota), nadměrná regulace a z toho všeho plynoucí nestabilita práva. Odbory si zase stěžují, že vláda odmítá jednat s jejich federacemi, ale vybírá si jen jednotlivé svazy, mezi které navíc zasévá sváry.

Některá veřejná shromáždění jsou si rovnější než jiná

Nová čtyřstupňová klasifikace veřejných shromáždění byla obohacena o nejprioritnější “cyklicky se opakující shromáždění”, která jsou zatím povolena pouze dvě - každoroční Pochod svobody (to je ten, kde krajní pravice kráčí na výročí znovuobnovení Polska se zapálenými loučemi) a každoměsíční Smolenská tryzna. A přístup policie se samozřejmě také liší podle toho, kdo protestuje a kdo si dovolí třeba jen mlčky s transparentem u cesty s nimi nesouhlasit. Nové pravidlo odkazuje ty druhé minimálně 100 metrů od místa pochodu. Ostatně i u nás známe případy, kdy Policie chrání extrémisty víc, než protestující proti nim V Polsku jsou nejméně oblíbení a také nejméně chránění pořadatelé pochodů z řad LGBTI nebo jiných menšin, které nelícují s vládním pohledem. Poláci se ale nevzdávají - právě u shromáždění a obětí šikany si právně navzájem pomáhají.

A nakonec neziskový sektor - co z něj zbyde?

Na závěrečném slyšení shrnul bývalý ředitel Agentury EU pro lidská práva a nynější ředitel Institutu Raoula Wallenberga, profesor Morten Kjaerum ohrožení pro občanskou společnost do čtyř oblastí:
1. rostoucí nároky v zákonných požadavcích na neziskové organizace, kdy se favorizují jen jejich určité typy (sociální neziskovky oproti tzv. advokačním či watch-dog), či rovnou brání zakládání nepohodlných organizací s tím, že jejich vznik není ve veřejném zájmu (například organizace na podporu trans osob),
2. zneužívání legislativy - jako například “anti-teroristická” opatření před summitem COP21 v Katovicích, jež postihla hlavně environmentální organizace a jejich plánované protestní akce,
3. nerovný přístup k financování,
4. diskreditace organizací občanské společnosti.

Prakticky všechny tyto negativní projevy vůči neziskovému sektoru v dnešním Polsku najdete. Asi nejvíc se tlak na nestátní neziskové organizace projevuje přes jejich financování. Dříve mělo téměř každé ministerstvo (stejně jako u nás) své dotační programy, nyní byl zřízen Národní institut svobody, spadající pod premiéra a centralizující všechny fondy a jejich rozdělování. Samozřejmostí je, že na granty nedosáhnou především ty organizace, jež vládu kritizují. Provládní konzervativní neziskovky na to reagují, že každá vláda si může určit své priority, a ta současná že přidává peníze a místo “neužitečných kritiků a think-tanků v zahraničním žoldu” financuje hlavně poskytovatele sociálních služeb a místní spolky, které dříve na granty nedosáhly. Jenže tak jednoduché to není. Chybí transparentnost v hodnocení, reprezentativita rozhodujících orgánů, jasné procedury. Zrušena byla technická pomoc žadatelům při přípravě grantových žádostí. Plánuje se zavedení kontrol neziskovek bez řádného varování (protože se přece nemají čeho bát, že?).

Co s tím?

Poláci jsou bojovníci a za svou věc se dokážou poprat - nedají se lacino. Odpor liberální části občanské společnosti je značný. S ohledem na provázanost neziskového sektoru s dalšími oblastmi, hlavně právním státem a médii, se však ohrožení stupňuje. Je třeba jednat teď hned. Jak píše Madeleine Albrightová ve své nové knize Fašismus: Varování, “šlo to postupně krok za krokem, než jsme si uvědomili, že je už pozdě”.

Řadu výše zmíněných tendencí nacházíme i u nás. Ještě nejsme v situaci Polska a už vůbec ne Maďarska či Rumunska, ale stejně jako třeba v Chorvatsku to u nás rozhodně není růžové.

Na úrovni EU jsme proto v Evropském hospodářském a sociálním výboru letos navrhli především dvě věci: 1. ustavení fondu pro podporu neziskového sektoru v EU, který bude nezávislý na národních vládách, a 2. zajištění bezpečného prostředí pro výměnu informací a učení se navzájem mezi zástupci občanské společnosti v celé Evropy a institucemi EU. Věříme, že takový “systém včasného varování” by mohl EU upozorňovat na ohrožení, která přicházejí s čím dál větší intenzitou. Pozitivní reakce polských kolegů a kolegyň nás v tom utvrdily.

A především si musíme z polské situace vzít ponaučení u nás doma. Být ostražití a bránit pluralitu a liberální demokracii, jak to jen jde. Nesmíme dopustit, aby přestal fungovat základní princip fungování občanské společnosti - aktivní občanství, svobodné sdružování a názorová pluralita vyjádřená na místní i celostátní úrovni v existenci mnoha různých formách. V neziskovém sektoru letos vykrystalizovala řada nápadů, co dělat pro zvýšení povědomí o jeho činnosti u občanů. Na jejich uskutečňování musíme pracovat, protože udržování důvěry ve schopnost občanské společnosti bránit hodnoty lidských práv a vlády práva je pro udržení liberální demokracie klíčové.