Během pandemie COVID-19 se ukázalo, že vzdělávání se v případě potřeby dokáže velice rychle přizpůsobit novým okolnostem. V tom pomáhají naprosto zásadně tzv. průřezové dovednosti, získávané prostřednictvím celoživotního učení. A jejich rozvoj je třeba zaplatit.

Školy začaly v posledních týdnech uplatňovat různé nové přístupy (například samostatné nebo projektové učení), žáci a studenti jsou zvídavější a zlepšují své dovednosti v oblasti informačních technologií (nemluvě o jejich rodičích ;)), aby se mohli vzdělávat na dálku. K tomu celá řada digitálních platforem nabídla svůj obsah zdarma.

V přizpůsobování se této změně pomáhají těm, kdo se učí, i vyučujícím naprosto zásadně tzv. průřezové dovednosti, získávané prostřednictvím celoživotního učení. Po návratu k „normálnímu“ životu by se naše společnost měla z této zkušenosti poučit a nadále tyto přístupy a dovednosti rozvíjet a v dostatečné míře do nich investovat, aby byly k dispozici a přinášely užitek všem osobám bez ohledu na jejich sociální situaci.

Mimo jiné toto říkáme ve stanovisku Evropského hospodářského a sociálního výboru (EHSV) o udržitelném financování celoživotního učení, které bylo dnes přijato na jeho on-line plenárním zasedání na žádost Chorvatského předsednictví v Radě EU. Podílel jsem se na něm jako spoluzpravodaj a chtěl bych se tu s vámi podělit o pár myšlenek, jež jsem do něho vtělil především ze zkušeností s neformálním vzděláváním, jež je součástí toho celoživotního.


O čem vlastně mluvíme

Učení probíhá všude a nepřetržitě, aktivně i pasivně, v prostředí formálním (školním), neformálním (třeba v organizacích dětí a mládeže, v různých kurzech apod.) a informálním (např. sami z médií či vzájemnou interakcí s druhými). Tedy celoživotně.

Dopad globálních trendů, jako jsou hospodářské, technologické, environmentální, společenské a průmyslové změny související s digitální revolucí, je obrovský – od hospodářství přes inovace, vědu a vzdělávání až po zdravotnictví, udržitelnost a správu – a rychle proměňuje sféru práce a kvalifikační profily řady profesí. Tempo těchto změn vyžaduje nepřetržité získávání kvalifikací, změnu kvalifikace a prohlubování dovedností u všech občanů během celého jejich života. Přitom je zapotřebí zaměřit se zejména na poskytování účinné podpory pracovníkům i nezaměstnaným a zároveň zajistit udržitelné financování od veřejných orgánů a podniků prostřednictvím individuálních vzdělávacích účtů (o těch se začíná právě v EU diskutovat) a dalších nástrojů.

Překotný průběh těchto změn však zároveň stále více komplikuje předpovídání budoucích potřeb dovedností. Vyvíjí se také nabídka dovedností, ale přizpůsobení se novým potřebám v oblasti dovedností vždy nějaký čas trvá. Ačkoli zaměstnavatelé stále zdůrazňují význam přírodních věd, technologií, inženýrství a matematiky (STEM), digitálních dovedností a odborného vzdělávání a přípravy, dochází v poslední době i u nich k posunu směrem k sociálním (průřezovým) dovednostem (soft skills), které lidem umožňují přizpůsobit se pracovnímu prostředí a různým životním situacím. Světové ekonomické fórum například zveřejnilo zprávu (2015), která byla zaměřena na naléhavý problém nedostatku dovedností ve 21. století a na způsoby, jak ho řešit pomocí technologií. Zdůrazňuje se v ní, že kromě tradičně zmiňovaných základních druhů gramotnosti jsou zapotřebí schopnosti (jako je kritické myšlení a spolupráce) a charakterové rysy (jako je zvídavost, iniciativa, vedení). Tyto dovednosti si lidé obvykle osvojují v organizacích, které nabízejí neformální vzdělávání (organizace mládeže atd.), a těmto poskytovatelům je nutné poskytovat trvalou finanční podporu.


A co je proto třeba udělat

EHSV v našem stanovisku kromě jiného žádá, aby bylo do politik v oblasti vzdělávání, odborné přípravy a celoživotního učení začleněno diferencovanější porozumění potřebám vzdělávacích prostředí, aby podporovaly individuální a jedinečný potenciál těch, kdo se učí. To znamená uznat, mimo jiné prostřednictvím trvalých investic, hodnotu vzdělávacích prostředí mimo formální vzdělávání coby míst, kde se dynamicky rozvíjejí výše zmíněné kompetence. Od poskytovatelů neformálního vzdělávání by se koneckonců mohlo také učit a získávat zkušenosti prostředí formální - školní: třeba v oblasti inkluzivnějších a inovativnějších přístupů k uspokojování potřeb učících se osob. A ono se to už děje, třeba prostřednictvím projektu Skauting pro školy.

Aby bylo celoživotní učení úspěšné, vyzvali jsme všechny orgány přijímající rozhodnutí v EU a v členských státech, aby se zabývaly následujícími výzvami, kterým prostředí celoživotního učení čelí, a aby v souladu se svou sférou odpovědnosti finančně podpořily jejich řešení:

 sestavit a zavést dlouhodobé strategie podpory spolupráce mezi poskytovateli formálního, neformálního a informálního vzdělávání za účelem podpory potřeb těch, kteří se vzdělávají/učí. Aby tyto strategie byly udržitelné, měly by k jejich tvorbě přispět i reprezentativní organizace na regionální, celostátní a evropské úrovni, které je v tom také třeba podpořit;

 zaručit, že lidé, kteří se učí, mohou hrát aktivní úlohu ve formování svého vzdělávacího procesu, který bude vycházet především z jejich potřeb, a umožnit jim, aby se lidé stali spíše aktivními tvůrci, než pasivními příjemci poznatků a inovací;

 podporovat lidi všech věkových skupin a jakéhokoliv původu v přístupu k různým formám učení, v jejich kombinování a v přechodu mezi nimi podle jejich osobních potřeb a vloh, a sice prostřednictvím flexibilnějších systémů vzdělávání a odborné přípravy a poskytování kvalitního celoživotního poradenství;

 zajistit uznávání neformálního a informálního učení (jak je stanoveno v doporučení Rady o uznávání) jako naléhavou prioritu, jelikož má potenciál zviditelnit všechny dovednosti, kompetence a znalosti, které mohou podpořit užitečné zapojení do společnosti a trhu práce, především u osob ze zranitelných skupin (tomu jsem se věnoval v samostatném stanovisku, nebo dříve v projektu Klíče pro život);

 zlepšit poskytování příležitostí k celoživotnímu učení na místní úrovni využitím stávající komunitní a vzdělávací infrastruktury k vytvoření víceúčelových prostorů pro učení otevřených všem. Tato komunitní centra celoživotního vzdělávání již v různých formách existují v několika členských státech, měla by však stát ve středu snah tvorby politik.


Kdo to zaplatí?

Ačkoliv chybí údaje o celkových investicích do celoživotního učení, je prokázáno, že veřejné výdaje na vzdělávání dospělých tvoří jen asi 0,1 až 0,2 % HDP. Celkové výdaje na vzdělávání dospělých včetně ostatních finančních zdrojů, jako je například financování ze strany zaměstnavatelů, kurzovné atd., se pohybují mezi 1,1 a méně než 0,6 % HDP. Z posledních odhadů Cedefop pak vyplývá, že v EU-28 žije 128 milionů dospělých (tj. 46 % dospělé populace v této oblasti), kteří by mohli prohloubit své dovednosti nebo změnit svoji kvalifikaci. Pouze 11,1 % dospělých se účastní vzdělávání dospělých, přestože si Evropská unie stanovila za cíl dosáhnout do roku 2020 15% účasti, což se jí nepodařilo.

Evropská komise ve svém víceletém finančním rámci na období 2021–2027 oznámila několik způsobů, jak zlepšit investiční plán pro Evropu tím, že se do rámce InvestEU začlenění zřízení sekce věnované sociálním investicím a dovednostem.

Komise a členské státy by měly využívat příležitostí, které nabízejí fondy EU (jako je ESF, Erasmus+, EFSI a další relevantní nástroje EU) a vytěžit co nejvíce z dostupných finančních zdrojů EU. Příští Víceletý finanční rámec („rozpočet“ EU) by měl v každém případě řešit omezení rozpočtových možností u celoživotního učení na úrovni členských států i EU.

Fondy EU mohou tedy ve financování celoživotního učení hrát významnou roli, ale přílišné spoléhání se na tyto zdroje není udržitelné. Financování EU je totiž přidělováno na projekty a je ze své povahy dočasné, má především podporovat inovace. A navíc – současné pandemické výzvy i toto financování ohrožují.

Míček je tak na straně členských států EU. Měly by se jednak dohodnout na celoevropském rozpočtu, který oblast vzdělávání neodsune na druhou kolej (současné dohady ohledně výše prostředků na program Erasmus+ vzbuzují obavy – ze navrhovaného trojnásobného navýšení by nakonec nemuselo být nic). A za druhé – nesmí se spoléhat na to, že evropský rozpočet zalátá díry v rozpočtech národních.

Sledujme tedy, jak bude i naše vláda sestavovat rozpočet na vzdělávání, a chtějme, aby vedle odpovídajícího financování škol obsahoval i dostatečnou podporu dalších poskytovatelů vzdělávání i samotných občanů, kteří se chtějí dál učit. Protože hlavně na jejich aktivitě v dalším vzdělávání závisí, zda Česká republika zůstane převážně „montovnou Evropy“, nebo se posune dál.