Nemám ve zvyku tady na blogu posílat signály dovnitř strany. Ale protože se v posledních týdnech vnitrostranická diskuse – nikoli mou zásluhou – do veřejného prostoru posunula, cítím potřebu se k ní ve veřejném prostoru také vyjádřit.

Považuji za naprosto přirozené, že v regionu vedeme souboj o to, kdo bude a nebude jeho předsedou. Dokonce bych určitě nechtěl být ve straně, kde by byl tento demokratický proces nominace kandidátů nahrazen moudrými rozhodnutími někoho z centrály. Je dobře, že se v každém místním sdružení, v každé oblasti i regionu čas od času objeví někdo, kdo dosavadního předsedu vyzve na souboj, aby si nemyslel, že to má – třeba za minulé zásluhy – napořád.

Za velmi nešťastné ale považuji, když se taková diskuse místo na stranických setkáních vede veřejně. To není schovávání problémů. Není to postoj, který by zpochybňoval demokratičnost strany, jak v uplynulých týdnech zaznělo v několika silných prohlášeních. Naopak – je naprosto normální, že se špinavé prádlo pere doma a ne na veřejnosti. Je normální se doslova pohádat, ale když jednou diskuse skončí a hlasování rozhodne, je stejně normální přijmout většinový názor za svůj, akceptovat ho, postavit se za něj, prosazovat ho, nebo se vůči němu alespoň nevymezovat. Svolávání tiskových konferencí kvůli prezentaci svých vnitrostranických názorů je sice zajímavé pro média, která z konfliktů žijí a bez nich skomírají, jenže straně – společným myšlenkám, kvůli nimž se lidé do strany sdružili – to nic pozitivního nepřináší. Možná se Petr Tluchoř tuto formu vnitrostranické práce naučil od Kristýny Kočí, jen mi je divné, že by si nevšiml, do jak podivné situace tento zdánlivě demokratický postup celé Věci veřejné zavedl.

Vývoj posledních měsíců ve středočeské ODS mě mrzí tím víc, že jde o velký region. Region viditelný a přes všechny problémy i silný, který však spolustraníkům v jiných krajích místo síly ukazuje na tiskových konferencích nejistotu, zmatek. Jenže my nutně potřebujeme být silným regionem a působit tak.

Třeba proto, že se blíží krajské volby. Musíme být schopni sestavit (a pak jako jeden muž podporovat) akceptovatelnou kandidátku složenou na zkušených dámách a pánech z obecní, městské i krajské politiky, na pracovitých lidech prověřených každodenní praxí, řešením problémů. Na lidech slušných, vnímavých a důvěryhodných. Tedy na lidech, kteří mají prakticky všechny vlastnosti opačné než lídr středočeské ČSSD sociální demokracie a hejtman David Rath. Je potřeba zastavit populistickou politik založenou na nesmyslných, halasně vytrubovaných (a později potichu rušených) slibech typu proplácení regulačních poplatků ve zdravotnictví nebo veřejné dopravy pro děti zdarma.

A nakonec musíme být silným regionem také proto, abychom uměli demonstrovat podporu vládnímu kurzu naší strany, její reformní politice, jakkoli jsou reformy zejména s VV v zádech nesmírně složité. Dokonce se nebojím říci, že právě v situaci, kdy stávající koalice je jediná možná, musí strana stát za svým předsedou a podporovat ho. Neznamená to, že je nekritizovatelný a že se o jeho práci a postojích nesmí diskutovat – ale musí se to dít uvnitř a vkusně. Mydlit schody předsedovi strany a premiérovi před kamerami a mikrofony je nevkusné.