Snad nikdy jsem se tady na blogu nevyjadřoval k vnitrostranické situaci v ODS. Dnes musím učinit výjimku. V politice to tak chodí, že člověk ne vždy získá funkci (a související odpovědnost), ve kterou doufal, a že někdy naopak získá pozici, na kterou by se ani neodvážil pomýšlet. Každopádně by k výbavě každého politika mělo patřit, aby nezpychnul, když uspěje, ale aby také neztratil hlavu, když neuspěje.

Mířím tím samozřejmě k tomu, co v posledních hodinách předvádí můj, dnes už bývalý, stranický a poslanecký kolega Michal Doktor. Vždy mi byl blízký svým jednáním, vystupováním, ochotou vstřebávat nové věci, snad mohu říci, že jsem ho měl lidsky rád, přesto dnes musím konstatovat, že způsob, jakým kolem sebe kope, je nešťastný a na hranici vkusu, ne-li za ní.

Také jsem ve své politické kariéře mohl mít několikrát pocit, že jsem byl nespravedlivě opomenut. Naposledy po volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2010, kdy mnou vedená středočeská kandidátka velmi uspěla a získala v kraji 23,87 hlasů. Mohl bych v takové situaci zaplakat, že na mě nějak po volbách všichni zapomněli a že je politika nespravedlivá a kdovíkým řízená, a pak odejít s nějakým velkým prásknutím dveří, které by média nepochybně s radostí zaznamenala. Neudělal jsem to, dokonce mě to ani nenapadlo, protože podle mého k politice teatrální odchody nepatří. Naopak, kdo chce být politikem, musí každý neúspěch akceptovat jako šanci poučit se a být příště lepší, připravenější. V politice, kde se pravidelně skládají účty jak uvnitř strany, tak před voliči, totiž nic není napořád a nějaké "příště" vždy do jednoho, dvou let přijde.

Je mi nesmírně líto, že to Michal Doktor nepochopil. Je pravda, že v minulých volbách přeskočil ze sedmého místa na jihočeské kandidátce na první, protože dostal nejvíce preferenčních hlasů. Je však velmi pravděpodobné, že pod jinou značkou, než ODS, by tolik hlasů nikdy nezískal a poslancem by se nestal.

Média a političtí konkurenti samozřejmě za rozhodnutím Petra Nečase pozvat na uvolněné místo ve vládě Martina Kubu hledají kdovíco. Ale připomeňme si, co se nezmiňuje, protože se to nehodí - Martin Kuba krátce před jmenováním do funkce ministra prošel tajnou - opakuji, tajnou - volbou předsedy regionálního sdružení a získal podporu asi 90 procent hlasujících. Takový silný mandát je jistě stejně dobrou vstupenkou do celostátní politiky jako přeskočení šesti míst na volební kandidátce, které se vloni povedlo Michalu Doktorovi. A pokud bych si mohl vybrat, chtěl bych, aby ve vrcholné politice zůstali oba dva.

A ještě k tvrzení, že si premiér Petr Nečas ministerskými posty získává přízeň regionů... Opravdu se někdo diví tomu, že premiér na ministerstva nominuje lidi z regionů? Jinak tomu přece nikdy nebylo a být nemůže. Spotřeba vrcholných politiků je v každé straně s vládní odpovědností velká a nikde jinde, než v regionech není možné nové tváře nacházet. Politické strany nikde na světě nemohou fungovat bez nových tváří z krajů.

A že si předseda vlády a strany vybírá ministry podle toho, zda s ním v danou chvíli jsou schopni táhnout za jeden provaz? Na tom přece také není nic divného. Komunikace s opozicí v parlamentu nikdy není klidná, diskuse s koaličními partnery je možná někdy ještě složitější, tak alespoň ve vlastních ministerských řadách nechť je premiérovi dopřán klid. Nechápu, co na tom koho překvapuje.