Strana vyhraje volby a začne vládnout, má k dispozici část médií, mistrně ovládá propagandu a manipulaci, slibuje každému něco a nedodrží skoro nic, protože jí jde jen o moc, dosazuje své lidi do klíčových orgánů, postupně ovládá i bezpečnostní složky, ostatní demokratické strany tomu trochu brání, ale trochu taky spolupracují, nevědí, co je lepší – a pak už je najednou na všechno pozdě…. Pokud někoho napadlo, že popisuji současnost, tak prosím to v žádném případě. Mluvím o KSČ a událostech, které vedly ke komunistickému převratu v únoru 1948.
Otázku „proč nezachránit Českou republiku od koalice ANO s SPD a KSČM“ dostávám v poslední době docela často. Skoro bych řekl, že přichází do módy. Odpověď není příjemná, ale k politice patří realismus. Odpověď zní: protože se to bohužel nedá. Kdyby se to dalo, tak to uděláme. Jenže toto rozhodnutí dnes nemá v rukou nikdo jiný než hnutí ANO. Přesněji, samozřejmě, jeho předseda.
Rád bych především poděkoval za pozvání a za příležitost vystoupit v rámci oslav 25. výročí založení České konference rektorů. Měl jsem možnost v uplynulých letech mluvit k České konferenci rektorů z různých pozic, ať už jako její člen a představitel nebo později třeba jako ministr školství. Nikdy jsem ale ještě nebyl pozván jako pamětník, jako někdo kdo vzpomíná – to je pro mě nová role, se kterou se musím teprve učit zacházet.
Referendum je u nás jedním z politických hesel těchto dní. Zaklínají se jím populisté i levice, obecné referendum prosazují z Hradu i z podhradí. Ale základní otázka zní: proč, k čemu je to dobré? Co bude lepší?
Prezidentské volby jsou za námi. S jejich důsledky se budeme vyrovnávat. O příčinách vítězství Miloše Zemana čteme nyní stohy analýz a komentářů. Já už teď ale přemýšlím nad tím, jak příště předejít tomu, co na těchto volbách bylo nenormální a nepřirozené.