Mezi zakladateli naší moderní státnosti si oprávněně na čestném místě připomínáme i Aloise Rašína. Stěží lze rozhodnout, zda má náš obdiv spíše pro statečné postoje v zápase za národní sebeurčení v rakousko-uherské monarchii nebo jako úspěšný ministr financí, který dokázal osamostatnit měnu nového státu a důsledně se snažil v nesmírně obtížných podmínkách prostřednictvím deflační politiky o zdravé státní a veřejné finance. Poslední rozpočet, který před svou tragickou smrtí připravil, rozpočet na rok 1923, byl vyrovnaný.
Žijeme ve skvělé zemi, ale dnes už zdaleka nejsme tam, kde bychom vzhledem k našim možnostem mohli být. Proto musíme přidat. Tak nejlépe oslavíme sté výročí vzniku republiky.
Do 28. října, dne stého výročí naší samostatnosti a suverenity, zbývá sotva týden. Atmosféra je zvláštní, slavnostní zatím ne. Prezident republiky se nám snaží v éteru dokázat, že umí mluvit hůře než ten pověstný dlaždič. Předseda vlády, namísto toho, aby šel volit, mává lidem od moře a prohlašuje, že volby, které nevyhraje, jsou zbytečné a nezajímají ho. Prezident napadá náš ústavní systém a jeho osobní zášť a osobní zájmy překrývají význam dne, ke kterému se vztahují emoce celých generací. Dne, s nímž lidé oprávněně spojují ideály svobody, demokracie a státnosti. Je velmi těžké to všechno ignorovat a nenechat se znechutit – ale je třeba se o to pokusit.
Nejen ve sportu, ale i v politice se občas používá úsloví „sláva vítězům, čest poraženým“. Vztahuje se ovšem na souboje, které jsou vedeny a taky ukončeny čestně.
Brzy uplyne rok od parlamentních voleb. Za pár dní půjdeme znovu volit. Než se k víkendovým komunálním a senátním volbám dostaneme, zastavme se u jednoho příběhu, který souvisí s těmi předcházejícími.