Smutné výročí 25. února je potřeba si připomínat. Už jen kvůli obětem zločinného režimu, který zde po převratu v roce 1948 komunisté zavedli. Měli bychom toto výročí ale chápat jako varování. Ne před komunistickým pučem, ten dnes opravdu nehrozí, ale před lhostejností k omezování svobody, se kterou se bohužel znovu setkáváme na každém kroku.

Laciné analogie odmítám. Ale podívejte se na poválečnou atmosféru: komunisté jasně vyhráli volby v roce 1946, kdekdo jim věřil, že to s nimi myslí dobře, volila je i spousta živnostníků a soukromých zemědělců. „Copak náš Kléma, ten má pod čepicí“, vyjádřil velký básník František Halas názor velké části společnosti. A jak to dopadlo! No jo, chtělo by se povzdechnout, dnes taky někteří lidé prý mají „pod čepicí“. Jenže co tam mají? – aby to nedopadlo jako tehdy.

Každé omezení svobody, na které dobrovolně přistoupíme, posiluje ty, kterým svoboda, volný trh a demokracie vadí. Kontrolujeme, evidujeme, zrovna 25. února se spustí kontrolní hlášení DPH (to není žádná analogie, to mi jen tak přišlo náhodou na mysl). O střední Evropu se znovu hraje, patřit k Západu znamená nepatřit k Východu, třetí cesta neexistuje. Vědí to na Hradě a ve vládě? Brusel nám to neusnadňuje, kvótuje a integruje, místo silné a bezpečné Evropy se tu rozlézá byrokracie a regulace. Z jihu se sem dere nová totalita, radikální islám, snaživci v severoněmeckých školách už pro jistotu nedávají dětem vepřové maso. Démon komunismu už asi nepovstane, ale džinů nesvobody je v láhvi pořád dost. Zašpuntujme je tam, dokud je čas. Výročí 25. února nás k tomu vybízí.