Mýty kolem marží

Manipulace veřejným míněním, emoce místo věrohodných argumentů, jednoznačně pozitivní či naopak jednoznačně negativní interpretace pojmů, které jsou ze své podstaty neutrální a jejich „ohýbání“ směrem, který se zrovna hodí do krámu, se bohužel zdaleka netýkají jen nešťastné víkendové volby našeho budoucího prezidenta. Jde totiž o fenomén, který je přítomen napříč politickými stranami, resorty a obchodními vztahy v celé české veřejnosti.
Jedním z mnoha příkladů jsou mýty kolem vysokých marží obchodních řetězců, které jsou podle zemědělců, potravinářů, politiků i řady médií hlavní příčinou růstu cen potravin. A je to, nepřítel je nalezen. Problém ovšem je, že zmíněný nepřítel (obchodní řetězec) je spíše potenciálním přítelem, marže řetězců u potravin jako celku nedosahujíc ani náhodou 60 či 100 procent, ale v průměru 15 procent a marže jako taková není totožná s pojmem zisk.
Je ovšem fakt, že vinu na svém osočování mají obchodní řetězce do určité míry samy. Kdyby totiž podaly veřejnosti argumentačně podložený rozklad obchodních rizik a příslušných zpropadených marží, měla by laická veřejnost alespoň alternativu k dosud zveřejňovaným pohledům na problém. Zatímco ale zemědělci, potravináři, politici a média rozvíjejí obraz řetězců jako zločinného spolku „maržistů“ , představitelé řetězců mlčí. Skutečností nicméně je, že vina za mlčení není většinou na těch, kdož jsou na tuzemské scéně partnery médií, ale na centrálách nadnárodních obchodních řetězců sídlících v zahraničí.
Každopádně je vhodné připomenout několik věcí. První, že pokud se na mediální scéně operuje pojmem marže tak, jak je popisován, jde o takzvanou hrubou marži, což je skutečně rozdíl mezi nákupní cenou zboží a cenou, za kterou se prodává, jenže – a to je podstatné, bez jakékoli přidané hodnoty. Za přidanou hodnotu lze přitom považovat i jen třeba zabalení výrobku do papíru, vybalení z velkoobchodního balení, nakrájení, doplňování zboží do regálů atd., atd. Samozřejmě je u řady výrobků přidaná hodnota řetězců k dodaným produktům minimální. Kdyby však měla být nulová, pak bychom museli, obrazně řečeno, nakupovat potraviny rovnou z rampy obchodů tak, jak je dodavatel dovezl.
Druhou manipulací jsou informace o maržích v řádech desítek procent, ba dokonce o maržích stoprocentních. Opět lze říci, že by se při podrobném pátrání zřejmě nějaký produkt prodávaný s takovou marží našel – skutečností ale je, že průměrná marže při prodeji potravinářských výrobků je v ČR zhruba 15 procent, v diskontních prodejnách (vnímáme vůbec rozdíl v kultuře prodeje mezi diskonty a nediskonty???) o pár procent méně, tedy přibližně 10 procent. V případě diskutovaného pekárenského zboží jsou přitom marže skutečně o něco vyšší (ale tam právě hraje roli ta přidávaná hodnota typu balení či krájení), a to více než 20 procent, ale ne více než 30 procent. Nezanedbatelná je v této souvislosti skutečnost (a já doufám, že bude někým seriózně zdokumentována), že v zahraničí je oproti ČR marže bez výhrady vyšší, a to přibližně o polovinu.
Absolutně vynechávanou informací v tezích o maržích (třetí noha manipulace) jsou vlastní náklady řetězců, například na pronájem prodejních ploch, personál, logistiku, odpisy, propagaci a podobně. Tím se totiž chce dosáhnout psychologického efektu, podle kterého spotřebitel ztotožní pojem marže se ziskem. Vlastní zisk je ovšem až suma či procento po odečtení vlastních nákladů, z nichž některé jsem se pokusil vyjmenovat. A je tedy podstatně nižší než neustále omílané marže.
Vůbec nejpodstatnější ale je, že emotivní a populistické tažení proti řetězcům (samozřejmě že některé používané praktiky nejsou zrovna vždy etické) může mít ve svých důsledcích negativní dopady jak na spotřebitele, tak na výrobce potravin. Vzhledem k postupující liberalizaci světového obchodu s čímkoli, a tedy i potravinami, budou totiž stále více jen a pouze obchodní řetězce jedinou možnou legitimní ochranou regionálních (například evropských, tedy i tuzemských) výrobců potravin vůči levnějšímu asijskému nebo jihoamerickému zboží. Na zahraniční zboží všeho druhu mohou totiž řetězce (stejně jako na to místní) uplatňovat dodržování svých vlastních kvalitativních standardů, které jsou samozřejmě určitými možnými netarifními překážkami zahraničního obchodu. Fór je v tom, že stát ani Brusel ani jakákoli institucionální struktura takové bariéry použít díky liberalizaci a mezinárodním dohodám nemůže, zatímco privátní subjekt (řetězec) může. To vše suma sumárum znamená, že s obchodníky je třeba o podmínkách dodavatelsko-odběratelských vztahů zejména jednat (to ale bohužel v této zemi neumíme, jak nám o víkendu předvedli zákonodárci) a ne s nimi bojovat.