Drahá ropa jako antiglobalizační fenomén

Rostoucí ceny ropy více či méně děsí celý svět, neboť se promítají do rostoucích nákladů téměř na cokoli si člověk vzpomene. Jednou z podnikatelských skupin, na které přitom cena ropy dopadá nejvíce, jsou zemědělci. Kdyby však měly ceny ještě dále růst, a ony podle všeho porostou, budou to paradoxně právě zemědělci, kterým to může přinést nečekaně pozitivní efekt. Cena ropy by se totiž mohla stát docela významnou, v zásadě netarifní překážkou zahraničního obchodu se zemědělskými surovinami a potravinami a ve své podstatě tak působit jako ochranářské opatření ve prospěch místních zemědělců a výrobců potravin, kupodivu nepostavené na umělé regulaci, ale na tržním principu.
Do jisté míry by přitom bylo omezení mnohdy naprosto paradoxních globálních transportů potravin a zemědělských surovin žádoucí. Nejde pouze o to, že stále rostoucí náklady na dopravu zdražují více či méně finální potravinářské výrobky, ale také o omezení zdravotních rizik plynoucích z konzumace čehokoli kdekoli. Stále více je zřejmé, že spotřebitelé by měli skládat své jídelníčky zejména z potravin vyrobených ze surovin pocházejících z prostředí, kde spotřebitel sám žije. Vůči místním hmyzům, pylům a v prostředí spotřebitele se vyskytujícím látkám si lidské tělo vytváří přirozenou odolnost, která ovšem v té samé míře není vytvořena proti hmyzům, pylům a látkám v podstatě exotického původu.
Poněkud schematicky řečeno by tedy rostoucí ceny ropy mohly přispět jednak k omezení zdravotních rizik a také k omezení nesmyslného převážení potravin sem a tam. Při současné „přehřáté“ konkurenci ve výrobě a nabídce potravin by se prostě výrobci, dovozci, vývozci a obchodníci měli logicky stále více soustředit na snižování nákladů všeho druhu (vidíme to na „náhražkových“ potravinách, kde se ale šetří na surovině), tedy i na snižování nákladů na dopravu. Role „černého zlata“ tak kupodivu nemusí být tak úplně černá, jak se to v současné době zdá. Ostatně nic není černobílé.