Petr Havel

22. 12.

Podvod s vínem jako víno

Petr Havel Přečteno 6891 krát

Má-li tuzemský spotřebitel věřit kvalitě a hodnověrnosti tuzemské potravinářské a nápojářské produkce, nesmí být přitom podváděn. To je totiž základní předpoklad k tomu, aby se preference spotřebitelů upřednostňujících v poslední době domácí české potraviny dále prohlubovaly a aby nebyla celá myšlenka zdegradována obdobným způsobem, jako je tomu s deklarovaným bojem proti korupci.
Templářské sklepy Čejkovice ovšem do důvěryhodnosti označování potravin jako „české“ udělaly velmi hlubokou negativní stopu, která poškozuje všechny poctivé vinaře, vinařství ČR jako celek a veškerou snahu pozitivně profilovat potravinářské produkty tuzemského původu. V „normální“ zemi by taková společnost musela podnikatelsky skončit. U nás se soudí za poškození svého dobrého jména (o které ovšem vlastní vinou přišla), média zásobuje zavádějícími informacemi a na jejich podporu inzeruje v novinách způsobem, který může čtenáři neznalého mediálních zvyklostí připadat jako seriózní zpravodajský článek.
A co tedy jde? Podle zjištění Státní zemědělské a potravinářské inspekce (SZPI) nakoupilo družstvo templářské sklepy Čejkovice v roce 2009 od společnosti BJ.VITIS 1,250 milionu!!!! kilogramů vinných hroznů, u nichž nebylo schopno prokázat jejich původ. To je celá čtvrtina objemu hroznů pro celoroční tuzemskou produkci jakostních odrůdových a růžových vín. Přestože jde s největší pravděpodobností o vína z Maďarska a Bulharska, teplářské sklepy označily víno z těchto hroznů jako české a jako takové je prodávaly v tuzemských obchodech. Navíc za v podstatě dumpingovou cenu, neboť víno neznámého původu bylo (proto to také družstvo udělalo) levnější, takže družstvo elegantně vyřadilo z trhu při cenových jednáních s řetězci domácí poctivou konkurenci nabízející skutečně české víno – ale dražší. No nekupte to, když je to levnější, musí si říci každý obchodník...
Templářské sklepy se hájí tím, že původ vína prověřovaly prostřednictvím registru vinic ministerstva zemědělství. Jenže vinaři, kteří údajně hrozny pro zpracování v templářských sklepích dodali, tuto skutečnost nepotvrdili, a nebo potvrdili dodávky daleko nižšího objemu hroznů, než tvrdí templářské sklepy. Kromě toho se na jedné z dodavatelských vinic žádné víno údajně vůbec neurodilo. Je to jistě názor proti názoru, a v takovém případě se pravda zjišťuje dost těžko. Člověk jen trochu obeznámený se situací v našem vinářství (což by snad mělo vedení templářských sklepů být) si ovšem snadno spočítá, že vinaři z ČR prostě nemohli dodat družstvu takový objem hroznů, jak družstvo tvrdí, protože tolik suroviny není jednoduše k dispozici. Přestože templářské sklepy patří mezi velké podniky ve svém oboru (a na to zřejmě hřeší), nejsou jediné. Přesto tvrdí, že „mají pod kontrolou“ čtvrtinu tuzemské roční produkce.
O máslu, spíše však o „vínu na hlavě“ svědčí navíc celá řada trestných činů, které v kauze obhajoby svých vín templářské sklepy dosud spáchaly. Kromě toho, že podle SZPI klamaly spotřebitele a do oběhu uváděly jako česká vína vína neznámého původu, zamezily také SZPI a policii v kontrolách nařízení týkající se stažení sporných vín z trhu (maření výkonu úředního rozhodnutí). Nejpatrnějším důkazem důkazem podvodného jednání je pak cosi, co v médiích myslím ještě nezaznělo. Totiž, že templářské sklepy na etiketách vín s číslem šarží, které měly stáhnout z trhu, začernily původní číslo šarže a natiskly na ně jiná čísla šarží. Soudím, že takhle se výrobce vín s čistým svědomím asi nechová.....
Podvodů kolem vína je ostatně více a netýkají se pouze teplářských sklepů a odrůdových vín. SZPI například každoročně kontroluje prodej burčáku, který tak může být označen pouze v případě, že hrozny pro jeho výrobu jsou tuzemského původu. A každoročně odhaluje nemalé procento případů, kdy se jako burčák prodává výrobek z hroznů ze zahraničí. Letos to byly čtyři kontrolované vzorky z celkových třinácti, tedy téměř jedna čtvrtina....

08. 12.

Polská kuřata: Nejde jen o salmonely

Petr Havel Přečteno 4864 krát

Zvýšený zájem státních dozorových orgánů o kvalitu dovážených potravin na území ČR je jistě žádoucí a správný. Symbolem těchto aktivit jsou v současnosti zejména dovážená kuřata, v nichž našli veterináři rizikové bakterie salmonel. To je však jen vrchol pyramidy obecně nazývané bezpečnost a kvalita potravin či zájem spotřebitele. V případě kuřat ale nejde jen o salmonely, které se tepelným zpracováním zničí a riziko pro spotřebitele by tím mělo skončit. Možná větším problémem jsou totiž rozdíly v technologiích používaných k chlazení a mražení drůbeže. Zatímco v ČR je stoprocentně používané chlazení vzduchem, řada zemí používá levnější a rizikovější chlazení drůbeže vodou. Kromě sousedního Polska jde ze zemí EU například i o Řecko, a v některých případech i o země, kde by to člověk nečekal, jako je Nizozemí nebo Velká Británie. Legislativa EU přitom povoluje při chlazení vodou „zbytkový“ obsah vody v kuřecím mase až ve výši 5,1 procenta, podle typu výrobků. To v praxi znamená, že spotřebitel kupuje v ceně masa i vodu, což se blíží hranici klamání spotřebitele, neboť o tom, jaká technologie byla k chlazení či mražení drůbeže použita, se z obalu výrobku nic nedozví. Nedozví se ovšem ani zemi původu kuřat, ostatně stejně, jako se to nedozví u žádných potravin. Legislativa EU totiž označování zemí původu nenařizuje. Samozřejmě se spotřebitelé s identifikací státu na obalu setkat mohou, je to ale dobrovolné rozhodnutí příslušných výrobců.
Postoj EU je v tomhle docela licoměrný. Na jednu stranu se zaštiťuje zájmem spotřebitele pokaždé, když bruselští úředníci vymýšlí nové a nové povinnosti výrobců potravin a povinnosti informovat spotřebitele na obalech potravin o kdejakém detailu, na straně druhé tak důležité sdělení, které je zcela v souladu se zájmem spotřebitele, totiž odkud kupovaná potravina pochází, EU nenařizuje. Přitom mnoho spotřebitelů v mnoha zemích se při nákupu potravin jejich původem, mají-li o tom informaci, řídí. To bohužel dlouho neplatilo pro ČR, a i proto nebylo v minulosti příliš důvodů k tomu, aby naše země na půdě EU povinnost označování původu potravin na obalech výrobků prosazovala. V poslední době se ale i u nás situace mění, a přestože cena zůstane asi vždy pro většinu spotřebitelů rozhodujícím faktorem při nákupu potravin, množství lidí zajímajících se také o původ nakupovaného zboží roste. Bylo by proto žádoucí usilovat o změnu současné legislativy EU – v zájmu nejen evropského, ale i tuzemského spotřebitele.
Dosavadní protiargument – totiž že označování země původu je netarifní bariérou v obchodu mezi státy EU, dost kulhá. Ze stále četnějších případů identifikace porušení pravidel při výrobě a označování potravin totiž vyplývá, že bariérou by se naopak mohlo stát neoznačované zboží. Dalším argumentem je, že zemi původu je obtížné určit v případě, kdy se skládá z několika surovin, z nichž každá má původ nějkde jinde. I to je ale řešitelné – prostě se za základ vezme ta surovina, jejíž obsah je v dané potravině nejvyšší.
To podstatné je ale skutečný zájem spotřebitele. A myslím, že nejen občan ČR, ale i občan Německa, Švédska, Polska nebo Litvy a vůbec všech zemí, a dokonce nejen pouze v EU, by povinně zveřejňovaný údaj o tom, odkud vlastně výrobek, který kupuje, pochází, jednoznačně přivítal.

Archiv článků: prosinec 2010

Podvod s vínem jako víno

Polská kuřata: Nejde jen o salmonely

Blogeři abecedně