Petr Havel

23. 01.

Prezidentští kandidáti: Kde zůstala krajina?

Petr Havel Přečteno 2438 krát

Je to vlastně docela ilustrativní – totiž, že se z témat budoucích prezidentů naší země, a to nejen jejich finalistů, poněkud vytratila právě ona země. Tedy krajina, její kvalita, půda, voda, lesy. Možná proto, že jde o témata, která přesahují časové období, po které budeme mít nového prezidenta v čele státu. Možná i proto, že jde o témata, která se na první pohled netýkají každodenního všedního života.
To ale samozřejmě není pravda. Kvalita našich lesů jakožto prostředí, které je pro všechny nejdostupnější k potřebné rekreaci, míra vodní eroze zvyšující nebo snižující riziko povodní a tedy ohrožení majetku, či produkční zemědělský potenciál půdy a pestrost krajiny obecně by měla zajímat všechny občany naší země, včetně médií. Nejde samozřejmě o to, zdali budoucí prezident chodí rád na houby, i když kladná odpověď by mu v nejčastěji houbařícím národu na světě jistě přinesla nějaké ty politické body. Jde o to, jaký má příslušný kandidát k české krajině vztah a jak se takový vztah může projevit třeba při schvalování se zemědělstvím, vodou, lesy či s přírodou souvisejících zákonů.
Významnou roli v krajině přitom hraje právě zemědělství, téma, které má řada lidí spojené spíše s levicově orientovanými politiky hájící obvykle zájmy velkých zemědělských podniků, nástupců někdejších jednotných zemědělských družstev. Teoreticky tedy téma pro Miloše Zemana. Ten ostatně v minulosti uvedl, že jeho rádcem v této oblasti je někdejší slušovický šéf František Čuba. Dlužno přitom říci, že Čubova vize zemědělství, stojící na koncentraci prvovýrobců i zpracovatelů v rámci kombinátů, v zásadě na americkém modelu a myšlence globalizace, je právě pro naší krajinu zničující. Už proto, že smazává, stejně jako tomu bylo v předlistopadovém období, odpovědnost vlastníků mimo jiné za stav krajiny, která je i díky tomu v současné době v nepříliš dobrém stavu. Generální filosofie předlistopadového zemědělství, jehož jsou Zeman i Čuba zastánci, totiž byla a je produkce doslova za každou cenu, s negativními dopady především na životní prostředí, což se již v dnešní době projevuje. A naše zemědělství si v nemalé míře nese tento odkaz stále s sebou.
Naopak Karel Schwarzenberg reprezentuje zcela opačný přístup, což je zřejmé mimo jiné i z oficiální podpory Strany zelených, o kterou se v minulosti také opíral. Přestože je přitom Schwarzenberg vnímán především jako diplomat, nebylo by na škodu připomenout si také jeho roli vlastníka lesních a dalších pozemků, a tedy jako hospodáře. Především díky tomu je znalcem venkovského prostředí, místní a centrální kultury, a obecně všech komponentů naší krajiny. Prostě – zatímco jeden z prezidentských kandidátů o přírodě, krajině a zemědělství, pokud tedy vůbec, zejména hovoří, druhý z kandidátů v tomto prostředí skutečně něco dělá. A ne špatně, ačkoli ani on na toto téma neplýtvá slovy.
S hodnocením Karla Schwarzenberga jako celoživotního zodpovědného hospodáře a tedy s jeho větší důvěryhodností souhlasí celá řada osobností mající blízko k zemědělství, lesnictví a krajině. Patří mezi ně například Miroslav Tyl, exposlanec Federálního shromáždění a poslanecké sněmovny, autor restitučních zákonů a současný poradce premiéra ČR Petra Nečase, člen zemědělského výboru parlamentu Jaroslav Lobkowicz, někdejší místopředseda zemědělského výboru parlamentu a stávající zaměstnanec Státní veterinární správy ČR Jaroslav Pešán nebo bývalý poslanec České národní rady a zemědělského výboru parlamentu Čestmír Hofhanzl. Schwarzenberga přitom nepodporují pouze zemědělští politici, ale i podnikatelé, například soukromý zemědělec a předseda představenstva Statku Kutlíře a.s., u Kolína Zdeněk Žert, soukromý zemědělec z Horní Kamenice na Slánsku Jiří Hulcr nebo předsedkyně Sdružení vlastníků honebních pozemků Věra Petrová. Za tímto prezidentským kandidátem stojí také předseda Společnosti Antonína Švehly Pavel Černý či viceprezident mezinárodní Společnosti pro mechaniku zemin a geotechnice inženýrství Ivan Vaníček. A samozřejmě celá řada dalších osob pohybující se v agroenvironmentální oblasti.
Obecná teze, podle které je levice zastáncem zemědělství v ČR, kulhá mimochodem i při porovnání situace v době před vstupem ČR do EU a činů v současné době, kdy se na úrovni EU opětně diskutuje o podmínkách, jak a na co čerpat z Bruselu dotace. Byla to právě Zemanova vláda, která vyjednávala podmínky vstupu do Unie, a přestože se občas jejich negativa přeceňují, jistě bylo možné vyjednat leccos lépe. Na druhou stranu to byl Zemanův ministr zemědělství Jan Fencl, který se zasadil o výsadbu mnoha hektarů vinohradů zejména na jižní Moravě, což dalo práci mnoha tamním lidem. Dnes se situace ve vyjednávání podmínek, tentokrát na období do roku 2020, opakuje. A nezpochybnitelným úspěchem ČR je, že se podmínky pro české zemědělství, ale i krajinu obecně, zlepší – přestože (nebo právě proto) vedou jednání zástupci pravice.
Tak či tak jsou roviny posuzování vhodnosti prezidentských kandidátů mnohem širší, než jaký je zatím odraz diskutovaných témat v médiích. I proto by bylo dobré při volbě nového prezidenta žádoucí neposuzovat kandidáty jen podle toho, jestli někdo kamarádí nebo nekamarádí s odcházejícím prezidentem nebo tím či oním hercem, ale naopak posuzovat jejich vhodnost komplexně, a zapojit přitom také svou paměť a selský rozum.

11. 01.

Vědí občané, že v cenách vody platí poplatky za státní podniky?

Petr Havel Přečteno 4689 krát

Kdysi jsem napsal, že se o téma vody společnost zajímá většinou jen ve dvou případech – když se zvyšují ceny vodného a stočného, a když nastanou povodně. Bohužel to platí neustále, přestože například ve vodohospodářské oblasti existují témata, která by měla zajímat každého z nás. Například výjimky v zákonu o vodovodech kanalizací, které osvobozují od poplatků za čištění dešťových odpadních vod společnosti, jako jsou České dráhy (ČD) či Ředitelství silnic a dálnic (ŘSD), a také obce vlastnící místní komunikace a kraje vlastnící krajské komunikace. Za všechny tyto subjekty platí poplatky za čištění dešťových vod občané a podnikatelé v cenách vodného a stočného. Prakticky nikdo to ale neví.
Na problém se snaží opakovaně upozorňovat Sdružení oboru vodovodů a kanalizací ČR (SOVAK ČR), zřejmě zatím nedostatečně důrazně. Právě v současné době je přitom ideální příležitost současný stav napravit – na Úřadu vlády totiž leží novela zmiňovaného zákona, která by mohla situaci změnit. Materiál, kterým se má zabývat Legislativní rada vlády, ale v předložené podobě nic nezmění, ba dokonce některé křivdy ještě prohloubí. Připomínky SOVAK, které mimo jiné navrhuje stávající výjimky zrušit, nebyly totiž vzaty v úvahu. V zahraničí přitom takto koncipované výjimky od poplatků za čištění vod samozřejmě neexistují.
Aby to bylo zcela jasné: Dešťová voda padající na drážní a silniční (a jakékoli) komunikace, a také chodníky, tedy na většinou na betonový nebo asfaltový povrch, se do takového podloží samozřejmě nemůže vsáknout, a končí proto v kanalizacích. Veškerou takovou vodu je ale nutné vyčistit, což samozřejmě něco stojí. Odhadem jde přitom o 500 milionů korun, což je zhruba částka, kterou občané platí za své starosty, hejtmany a státní subjekty, jako jsou ČD a ŘSD. Pokud by se výjimky zrušily, občané by platili nižší ceny vodného a stočného. Minimálně za situace, kdy mají lidé hlouběji do kapsy, by to mělo proboha někoho zajímat.
Zrušení výjimek by přitom mělo přinést řadu doprovodných efektů, které by byly pro společnost žádoucí a navíc by byly přínosem pro krajinu. Zpoplatnění čištění dešťových vod by totiž motivovalo (nebo by alespoň mělo motivovat) všechny dnes od poplatků osvobozené subjekty, aby se snažily zvýšit podíl vsakování vody do půdy na svých pozemcích. To by v praxi mimo jiné znamenalo impulz ke snížení rizik povodní, ke kterému přispívají i zbytečně rozsáhlé betonové plochy ve městech a jejich okolí.
Novela zákona by ale mohla řešit i jiné problémy. Například definicí postupů v případě kanalizačních přípojek, kde není znám jejich vlastník. To značně komplikuje opravy a rekonstrukce vodovodů a kanalizací, přičemž výsledkem jsou ztráty vody v potrubní síti, které dosáhly jen v roce 2011 (a to se situace postupně výrazně zlepšuje) 114 milionů kubíků vody. Kanalizační i vodovodní sítě jsou v dezolátním stavu zejména v menších obcích, které nedokáží sehnat dostatečné množství peněz na opravy. I kdyby je však sehnaly, komplikuje případné opravy i samotná legislativa. V některých obcích tak dosahují ztráty až 60 procent z celkově vyrobeného množství vody, což ovšem samozřejmě opět zaplatí občan jako konečný spotřebitel.
Kompetenčně příslušným ministerstvem pro legislativu v oblasti vodovodů a kanalizací je ministerstvo zemědělství. To sice návrhy SOVAK tiše podporuje, veřejně ani kuloárně ale o ně v meziresortních debatách o podobě zákonů nebojuje. Zejména dopravní lobby, která je navíc známa zejména předraženými zakázkami při stavbách čehokoli, tak vítězí nad řadovým občanem i v takových oblastech, jako jsou poplatky za vodné a stočné. A to i ve zcela marginálních detailech. Příkladem je opět navrhovaná podoba novely zákona, ve kterém se v oblasti osvobození od poplatků zatím prosadila jediná změna – totiž, že poplatky budou nově platit takové subjekty, které si pronajmou od ČD některý z jejich objektů, aby v něm provozovaly nějakou podnikatelskou činnost. Třeba prodej potravin. Což v praxi znamená, že dráhy ve svých objektech nebudou nadále platit nic, ale podnikatelé v objektech pronajatých od drah platit budou. Opravdu parádní podpora podnikání v ČR, kterou se sice zaštiťují všichni politici, ve skutečnosti jsou ale právě této skupině lidí, zejména na základě politických rozhodnutí, kladeny překážky prostřednictvím často nesmyslné legislativy, byrokracie či daňových mechanismů.

Archiv článků: leden 2013

Prezidentští kandidáti: Kde zůstala krajina?

Vědí občané, že v cenách vody platí poplatky za státní podniky?

Blogeři abecedně