Jak regulovat Berounku?

Doufejme již končící povodně vyplavily zase po letech otázku, jak lze důsledky povodní minimalizovat a jakým efektivním způsobem proti těmto rizikům bojovat. Součástí diskusí je pochopitelně jako vždy spor o tom, zdali je vhodné a možné budovat ještě nějaké přehrady, nebo zdali je stavba přehrad v naší zemi navěky tabu. Zejména pak v povodí řeky Berounky.
To, že Berounka a její přítoky představují při velkých deštích prakticky vždy povodňové riziko, se vědělo již v předlistopadovém režimu. Řešením mělo být přehrazení Berounky nad obcí Roztoky, přičemž měla vzniknout nádrž o kapacitě 129 milionů kubíků vody zaujímající plochu 1050 hektarů. Dlužno ovšem říci, že již tehdy šlo o megalomanské a v zásadě společensky i politicky neprůchodné řešení. Již tehdy byly totiž břehy Berounky velmi hustě obydleny, a tato situace se dodneška ještě dále zhoršila. Prakticky kdekoli by jakákoli alespoň trochu funkční přehrada znamenala v současné době zaplavení mnoha lidských sídel i řady firem. Můžeme si za to sami, nicméně vypadá to, že přímo Berounku jen tak regulovat nepůjde. I proto vypadla Berounka jako celek z takzvaného „generelu území pro akumulaci vod“, tedy ze souboru lokalit vytipovaných a hájených pro budoucí možnou výstavbu přehrad nebo jiných „technických opatření“, což mohou být třeba i větší hráze.
Teze o vytvoření území, které by umožnilo rozliv vody do krajiny či vytvoření systému poldrů, v nichž by se mohla velká voda při záplavách shromažďovat, což je řešení, o kterém mluví zejména ekologické organizace, se ovšem v případě Berounky ze stejných důvodů, proč tam nelze postavit nějakou přehradu, také nedá použít – všude žijí nějací lidé. Což v praxi znamená jediné – regulovat přítoky Berounky a tím regulovat Berounku nepřímo.
Jedním z klíčových přítoků, který sám o sobě dělá při velkých deštích problémy, je Klabava. Ta je sice mírně regulována již v současné době, například přímo ve stejnojmenné obci, to ale podle stávajících zkušeností nestačí. Řešení, alespoň částečné, ale existuje – totiž další lokální regulace výše po proudu Klabavy, v území vojenského újezdu v Brdech. Vytipovaná je již i konkrétní lokalita, takzvaná Amerika, jejíž nespornou výhodou je skutečnost, že by vybudování nějakého regulačního opatření v tomto místě vůbec nikoho neohrozilo a žádné lidské sídlo ani sídlo firmy by nepřišlo nazmar. Bylo by velmi žádoucí, v zájmu všech obcí v okolí Klabavy a následně Berounky, aby byl tento projekt dříve, než se na povodně zase zapomene, uveden v život. Ve hře jsou přitom dvě varianty – „malá“ a „velká“ Amerika, přičemž jde v obou případech o relativně levná a plochou nijak rozsáhlá území. V případě „malé“ Ameriky by přehrazení Klabavy stálo zhruba 310 milionů korun a kapacita nádrže by činila 2,2 milionu kubíků, „velká“ Amerika by přišla na zhruba 450 milionů korun a výsledná kapacita by činila 4,1 milionu kubíků.
Na tahu je nicméně nyní ministerstvo obrany, které tamní vojenský újezd spravuje. Nemělo by to být pro něj nic těžkého – zrovna dotyčný vojenský újezd se má v budoucnosti rušit. Právě to ale může být oříšek – zcivilnění území může pro různé typy vlčáků znamenat příležitost k různým podnikatelským aktivitám, jimž nemusí záměr regulovat Klabavu vyhovovat. Pakliže se ale tyto privátní zájmy prosadí, a tak je třeba vnímat případný odpor ministerstva obrany vůči poskytnutí pozemků na malou nebo velkou Ameriku, můžeme v budoucnosti očekávat v povodí Berounky další velké problémy s vodou.
Samozřejmě, že jen „Amerika“ problém záplav na Berounce nevyřeší. Berounka má i jiné přítoky, možná vhodnější k přírodě blízké regulaci formou poldrů nebo dalších drobných opatření na jejich horních tocích. Nějak se ale začít musí, neboť, jak se občas říká, období po povodni je jen obdobím před dalšími povodněmi. Použít k záchraně potenciálně ohrožených lidí je přitom třeba všechny účelné prostředky, a to ve vzájemné kombinaci a provázanosti – včetně přehrad, třeba i malých, jako by mohla být Amerika. Poskytnutím území pro její výstavbu by možná armáda udělal pro lidi více, než při svém nasazení v době, kdy už povodeň působí.

Vhodnější než inovace kolků by byla inovace chování lidí

Přestože je v současné době hlavním mediálním tématem další vývoj na domácí politické scéně, nebylo by vhodné opomíjet poměrně důležité změny zákonů a vyhlášek, které by měly dospět do závěrečné fáze schvalování na červnovém jednání parlamentu. Je ovšem otázkou, o čem a jak bude vlastně parlament jednat. Tak či tak je jednou z takových změn novela zákona 676 o povinném značení lihu, která má být jedním z nástrojů boje proti černému trhu s alkoholem.
Dlužno přitom říci, že navrhovaná znění lze nejspíš charakterizovat parafrázovaným sloganem „tento způsob boje proti černému trhu s alkoholem zdá se být poněkud podivný“. Kromě toho, že by novela měla snížit maximální objem spotřebitelského balení lihovin ze šesti na jeden litr, což je správná ambice, nebudou mít patrně další navrhované změny na eliminaci trhu s černým alkoholem výraznější vliv. Může tomu být dokonce naopak.
Prostředkem spekulací a podvodů se například může stát změna, která se zrodila již v předchozím jednání parlamentu, totiž zavedení celkem čtyř pásem pro výši povinných kaucí skládaných výrobci a distributory lihovin. Původně se přitom uvažovalo o jednotné výši kauce (5 milionů korun), proti tomu ale protestovali menší výrobci, kterým vadila jednotná výše pro malé velké podniky s nesrovnatelně vyššími obraty i objemy výroby. Jistou logiku by tak mělo zavedení dvou pásem finančních povinností, stejně tak jako je tomu při výrobě jiných typů alkoholu, kdy například při výrobě piva využívají malé pivovary nižší spotřební daň. Čtyři pásma jsou ovšem něco úplně jiného, neboť minimálně teoreticky umožňují výrobcům či distributorům lihovin účelově přecházet z jedné kategorie do druhé, a když už nic jiného, tak legalizovat tímto způsobem případné daňové úniky.
Daleko horší je ale plán ministerstva financí bojovat s černým trhem s alkoholem neustálou inovací kolků. Bylo již mnohokrát opakováno, že sebebezpečnější kolek výrobě nelegálního alkoholu nezamezí, ba naopak, může jej svým způsobem legitimizovat, neboť spotřebitel se může domnívat, že bezpečný kolek znamená bezpečný alkohol. Kolky však nemají a nikdy neměly jinou roli, než daňově evidenční. To ostatně ve svých stanoviscích k záměru české strany inovovat kolky opakovaně v minulosti konstatovala i Evropská konfederace výrobců lihovin (CEPS). Taková opatření podle CEPS „nepomáhají potlačit černý trh s alkoholickými nápoji a mohou být v rozporu s předpisy Evropské unie“.
Přesto je ambicí ministerstva financí i některých poslanců zavést kolky s většími ochrannými prvky. Nejdříve formou tištěného unikátního kódu (takzvaného QR kódu) na celní pásku, a následně od roku 2015, navíc bez nutnosti měnit zákon, by měl být ke kolku přidán takzvaný RFID kód, v praxi čip v ceně zhruba 2,50 koruny. Povinnost RFID kódu není kromě toho podle stávající představy spojeno se změnou legislativy tak, aby byla zajištěna nutnost evidence prodeje výrobku mezi jednotlivými subjekty. Výsledkem tak bude pouze zvýšení cen lihovin, neboť odhadované náklady na tato opatření činí půl miliardy korun ročně, které v cenách zaplatí navíc konečný spotřebitel. Zavedení nových kolků bude tak pouze dobrý byznys pro výrobce kolků. Zároveň ale také bude precedentem k označování dalších druhů zboží novými "bezpečnějšími“ kolky, což už loni představitelé ministerstva financí oficiálně avizovali. Což bude opět jen pokračováním byznysu pro již zmiňované výrobce kolků, kterými mohou být v budoucnosti „bezpečněji“ označovány třeba cigarety, nebo další alkoholické nápoje, včetně piva.
Je přitom veřejným tajemstvím, že v boji proti nelegální výrobě alkoholu a lihovin zvlášť v minulosti selhávali zejména příslušné dozorové orgány, tedy spíš jednotliví jejich pracovníci. Má-li se tedy něco změnit, musí se změnit především výběr kontrolujících, jejich přístup k vykonávání dozoru nad trhem s alkoholem a přístup nadřízených k přístupu svých podřízených. Místo inovace kolků je prostě třeba spíše inovovat chování lidí. Normálně se tomu říká vymahatelnost zákonů.

V prevenci povodní má naše země stále velké rezervy

Po povodni je každý generálem, ba dokonce, často již v jejím průběhu. V příštích dnech lze tak očekávat další (bohužel obvykle právě a jen povodněmi vyvolávané) diskuse o tom, kdo za co může, co se udělalo špatně a mnozí se naopak budou chlubit, jak vše udělali dobře. Téměř jistě lze ale očekávat, že většinou nepůjde o komplexní pohled.

Více »