Petr Havel

13. 01.

Myšlenka vlastnického propojení zemědělců a zpracovatelů je správná, ale drahá

Petr Havel Přečteno 3296 krát

Jednou ze specifik našeho agropotravinářského trhu je skutečnost, že zemědělci nevlastní žádné významné zpracovatelské kapacity – tedy podniky, které z jimi vyprodukovaných surovin vyrábějí příslušné potraviny. Díky tomu nemohou dostatečně efektivně ovlivňovat ani ceny, ale ani odbyt své produkce a ani strukturu vyráběných potravinářských výrobků. V zahraničí je přitom docela běžné, že tamní zemědělci některé mlékárny, jatka nebo pekárny vlastní, takže snahy o to mít takové podniky i u nás jsou logické a objevují se po celé polistopadové období. Nejnověji je oživil v posledních dnech Zemědělský svaz ČR, který deklaroval úmysl zemědělců postavit si v ČR svou mlékárnu, případně koupit některou z těch zhruba čtyřicítky stávajících.
Myšlenka je to obecně strategicky správná, mimo jiné proto, že by výsledkem byla výroba prokazatelně českých potravin z prokazatelně českých surovin, neboť by nedávalo logiku, aby zemědělci zásobovali svůj vlastní podnik produkcí ze zahraničí. Bylo by také zřejmé, že v takovém případě by na území naší země zůstala veškerá přidaná hodnota vytvářená při výrobě potravin, což je mimochodem přetrvávající a spíše rostoucí problém našeho zemědělství a potravinářství – ČR stále více vyváží zemědělské suroviny a stále více dováží zpracované výrobky v podobě potravin. S dostatkem mléčné suroviny by navíc nebyl žádný problém – ČR je v produkci syrového mléka, zůstaneme-li u této komodity, dlouhodobě přebytková, takže mléka vyrábí více, než spotřebuje. A konečně, jak už bylo řečeno, vlastnictví mlékárny (nebo potenciálně jakéhokoli potravinářského podniku) by bylo standardním prvkem v rámci struktury podniků vyrábějící potraviny obdobně, jako v jiných zemích EU nebo třeba v USA.
Základní otázkou ale je, kolik by vybudování takového zemědělsko -zpracovatelského podniku mělo stát. Aby měl totiž takový projekt pro skupinu zemědělců nějaký odbytový význam, muselo by jít podle nich minimálně o středně velkou až velkou mlékárnu s kapacitou denně zpracovat nejméně milion, spíše však ještě více litrů mléka denně. To ovšem obnáší investice v řádu jednotek miliard, což je částka, kterou těžko dají naši zemědělci dohromady. Vzhledem k tomu pak, že se ziskovost v mlékárenství pohybuje zhruba mezi 4 až 5 procenty, byla by návratnost takového projektu nejméně čtvrt století. A na to dá zase těžko nějaká banka úvěr. Vůbec největším rizikem je ale rozpor mezi zájmy zemědělců a zpracovatelů – zemědělec chce logicky za co nejvyšší cenu prodat, mlékárna ale potřebuje kvůli své konkurenceschopnosti naopak za co nejméně nakoupit. Pokud by tak mělo být primárním cílem zemědělců – vlastníků mlékárny, dostat více peněz za prodej mléka, výsledkem by byla neprodejnost nebo obtížná prodejnost v takovém podniku vyráběných potravin.
Jak je tedy možné, že v zahraničí zemědělci skutečně mlékárny vlastní a že takové podniky prosperují? Inu proto, že tam jde o menší, maximálně středně velké mlékárny, které netvoří páteř mlékárenské produkce, ale vítaný doplněk mlékárenského trhu. Takové mlékárny přitom už ale existují i u nás, jejich vlastníky jsou ale jednotlivé zemědělské podnikatelské subjekty. Bylo by přitom zřejmě možné, aby se dalo dohromady více producentů mléka a společně vybudovali nějakou mlékárnu (nebo pekárnu atd.) tak, jak vznikaly takové podniky v minulosti hlavně za oceánem na bázi družstevnictví (tzv. kooperativy). Vzhledem k častým komunikačním bariérám v našem zemědělství včetně mlékárenství by ale bylo spíše praktické rozšiřovat počet minimlékáren a malých mlékáren, které kromě toho, že také splňují žádoucí parametr výroby českých potravin z českých surovin, představují navíc bonus v podobě speciálních, identických a regionálních výrobků, což je to, co část spotřebitelů stále více žádá a co je také v zájmu obecného rozvoje venkova, ale i zlepšení stavu životního prostředí. Když se příslušný potravinářský výrobek prodá v místě nebo v blízkosti místa své výroby, sníží se výrazně spotřeba pohonných hmot k jeho transportům.

05. 01.

Současné přívaly sněhu pomáhají naší krajině víc než politici

Petr Havel Přečteno 5193 krát

Nejen lyžaři a provozovatelé zimních skiareálů a služeb s nimi spojených, ale i zemědělci, zahrádkáři nebo vodohospodáři by se měli radovat ze současných přívalů sněhu. A vůbec nejvíc naše krajina, která by podle všeho mohla v době budoucího tání současných přívalů sněhu doplnit zásoby podzemních vod, především mělčích zdrojů, které jsou v posledních letech nejvíce postiženy suchem.
Z porovnání dat o zásobách vody ve sněhu, které publikuje v zimním období pravidelně Český hydrometeorologický ústav vyplývá, že letos je situace mnohem příznivější, než například loni, a to nebyl loňský rok ten nejhorší. Vzhledem k tomu navíc, že sněhová nadílka bude následována alespoň dočasně mrazivým počasím, lze předpokládat, že sníh, zejména na horách, se opravdu nějakou dobu udrží. Škoda jen, že stejně jako v případě dešťových srážek jsou i ty sněhové nejnižší v nejsušších oblastech ČR – na jižní Moravě a ve srážkovém stínu Krušných hor – na Žatecku či Rakovnicku.
Přesto je vhodné zapamatovat si, že je to opět především příroda, která naší krajinu a zdroje vody v ČR zachraňuje, přestože by se z nesčetných vyjádření zejména našich politiků mohlo zdát, že krajinu zachraňují oni. Vzpomenout si na to bude dobré hlavně v létě, protože lze očekávat (jistě, je to trochu předčasné), že se, zejména z pohledu těch podzemních vod, neprojeví případné sušší období v následujícím průběhu letošního roku tak negativně, jako tomu bylo v předchozích dvou letech. Tato skutečnost bude, i vzhledem k blížícím se volbám, zcela jistě také interpretována tak, že se začínají pozitivně projevovat dotační programy a rozhodnutí ministerských úředníků, vedoucí ke zlepšení obecně značně nevyhovujícího stavu zdrojů vody či kvality půdy v ČR. Není to ale pravda.
Naopak, jak konstatuje například zpráva Institutu pro evropskou environmentální politiku (IEEP) z konce loňského roku, opatření, která podmiňují vyplácení 30 procent dotací do zemědělství v rámci plateb na plochu šetrným hospodařením (takzvaný greening) se v praxi ukazují jako zcela nefunkční, a nemají prakticky žádný vliv ani na zvýšení biodiverzity, ani obecně na zlepšení životního prostředí, což zahrnuje mimo jiné také kvalitu půdy a zdrojů vody. Specielně v ČR je navíc greening ve prospěch průmyslového zemědělského hospodaření modifikován ještě o poznání benevolentněji, než je tomu ve většině zemí EU, takže u nás jsou podmínky dotací a programy deklarované jako projekty na pomoc krajině (v oblasti zemědělství) či přírodě neúčinné totálně. Zemědělci (nejen u nás) prostě do přírody pumpují stále nadměrné množství chemie a dotační programy zase zacházejí do takových detailů, že je není možné v praxi uplatňovat plošně, takže v určitých podmínkách fungovat sice mohou, ale jen o kousek dál vůbec ne. Zprávu IEEP bychom proto měli mít v paměti vždy, až se bude například ministerstvo zemědělství (ale i třeba ministerstvo životního prostředí) chlubit tím, jak se mu daří pod současným vedením zlepšit stav krajiny.
Předpoklad, že na tom bude díky rostoucím zásobám vody ve sněhu naše země letos z pohledu vodních zdrojů lépe, má však i svou stinnou stránku. Jak je totiž v našich krajích zvykem, pokud není nějaký problém ryze aktuální a nekoukají-li z toho politické body (a to by nekoukaly, protože v zájmu krajiny musí být prakticky vždy omezena nějaká skupina lidí – a to jsou voliči), potřebná řešení se odloží, například s odkazem, že na něj nejsou peníze. I když teď zrovna by při přebytkovém rozpočtu byly – a ke cti ministra zemědělství slouží, že by alespoň část z nich chtěl využít na investice mimo jiné do vodohospodářské oblasti. Ještě daleko důležitější je ale jeho snaha zabránit záborům zemědělské půdy k výstavbě rozličných průmyslových areálů, jejichž vliv na možnost zadržet vodu v krajině (a tedy na stav krajiny jako takový) byl, je a vždy bude negativní. Kombinace pozitivních i negativních přístupů ministerstva zemědělství se přitom opravdu obtížně klíčuje, neboť z nich není zřetelná základní, vpravdě nadresortní strategie, která jediná je ale pro nápravu stavu naší krajiny možná. Naše krajina je tak stále v sevření dvou zcela rozdílných filosofií – přílišné ochrany před člověkem (který je ale její součástí) v podání ministerstva životního prostředí, a na druhé straně přílišné devastace od člověka zdaleka nejen v podání zemědělců, ale hlavně stavební a obecně průmyslové lobby. Za těchto okolností tak můžeme opravdu spoléhat jen na přírodu samotnou a možná nejlepší strategií je příliš se jí do toho neplést. Již mnohokrát v historii si totiž dokázala dobře poradit sama – a zatímní průběh letošní zimy je jedním z mnoha milionů důkazů, že je toho ještě schopna i nadále.

Archiv článků: leden 2017

Myšlenka vlastnického propojení zemědělců a zpracovatelů je správná, ale drahá

Současné přívaly sněhu pomáhají naší krajině víc než politici

Blogeři abecedně