Petr Havel

26. 02.

Stavební zákon: Poslanci odmítají údržbu drobných protipovodňových staveb

Petr Havel Přečteno 2745 krát

Je-li naše země v něčem na posledním místě na světě v rychlosti rozhodování, pak jsou to nepochybně procesy spojené se stavebním řízením. O tom, že je jednou z klíčových legislativních priorit tato řízení zjednodušit a zkrátit, se mluví již mnoho let.
Jistou šancí by přitom mohla být novela stavebního zákona, která je aktuálně v legislativním procesu, je však otázkou, zdali bude v citlivém předvolebním období vůle k nějakým zásadním změnám za situace, kdy se v oboru střetá množství protichůdných lobbistických zájmů. Současnou dikci podmínek územního plánování a stavebních řízení by totiž bylo nejlepší „zguntu“ přepsat. Což nebude jednoduché, zejména v souvislosti s EIA (posuzování vlivů na životní prostředí) i potřebnou změnou pozic a kompetencí jednotlivých povolovacích orgánů a dotčených organizací. Jinými slovy, k vytvoření skutečně funkčního mechanismu stavebních řízení je nutná dobrá příprava a čas.
Minimálně v některých oblastech je ale možná změna jednoduchá, žádoucí a navíc společensky prospěšná. Jde o uvolnění možnosti opravovat rozpadající se drobné protipovodňové stavby, o jejichž údržbu se (nepříliš dobře) starala bývalá Zemědělská vodohospodářská správa (ZVHS). Jen pro představu o rozměru tohoto problému jde v praxi zhruba o 10 000 staveb typu sypané hráze vodních děl, ochranné hráze podél vodních toků, vodohospodářské meliorace, plavební kanály či náhony, a to na 38 000 kilometrech potoků a bystřin, které měla původně ZVHS v gesci.
Základní problém spočívá v tom, že uvedených zhruba 10 000 drobných protipovodňových staveb stojí na privátních pozemcích, což zakládá povinnost vlastníků těchto pozemků tyto stavby udržovat. Na to však nemají vlastníci potřebné finanční prostředky ani motivaci, nehledě na to, že tyto liniové stavby jsou na pozemcích mnoha, často i stovek vlastníků pozemků, přičemž dohoda mezi vlastníky je v drtivé většině případů zhola nemožná. Výsledkem je stav, kdy drobná protipovodňová opatření chátrají a roste tak riziko ohrožení státního, obecního i privátního majetku, přestože poměrně jednoduché řešení existuje.
Stačilo by totiž, aby byla do novely stavebního zákona včleněna definice liniových staveb, a aby nebyly tyto stavby součástí pozemku. V takovém případě by mohly stavby opravovat státní podniky Povodí a Lesy České republiky, které správu drobných vodních toků převzaly od roku 2011 od zrušené ZVHS. Dnes je opravovat nemohou, protože by tato státní podniky zhodnocovaly privátní majetek na privátních pozemcích, což není možné. Pokud by ale stavby nebyly součástí pozemku (a takové příklady existují, například vodovodní a kanalizační potrubí, což je hodně podobný případ), opravy, a to doslova ve veřejném zájmu, by možné byly.
Pozměňovací návrh, který byl v tomto duchu k novele zákona předložen, ale poslanci zatím odmítli. Podle všeho proto, že jim není vůbec znám rozměr problému (viz výše), a možná ani netuší, že existovalo něco jako ZVHS a co po ní zbylo. Neochota zákonodárců je samozřejmě ve fatálním rozporu s dnes a denně hlásanými tezemi o potřebě přizpůsobovat se stále četnějším extrémním projevům počasí generující vyšší rizika povodní nebo sucha. Alespoň část z těchto rizik by byla nižší, pokud by byla možnost opravovat a udržovat díla, která vznikla převážně v letech 1950 až 1990 v době, kdy se problém privátních pozemků neřešil, protože půda patřila všem. Dnes ale privátní půda existuje a minimálně část ze staveb na ní v minulosti postavených k protipovodňové prevenci i prevenci rizik sucha přispívá. Je to našim poslancům jedno, nebo prostě „jenom nevědí, která bije?“

14. 02.

Soumrak biopaliv první generace… a co dál?

Petr Havel Přečteno 8225 krát

Ambiciózní, byť to správné přídavné jméno by mělo být spíše „lobistický“ projekt EU prosadit jako povinnou alternativu klasických pohonných hmot biopaliva mizí, byť velmi pozvolně, v propadlišti dějin. Původní závazek členských zemí EU dosáhnout do roku 2020 desetiprocentního podílu biopaliv na trhu pohonných hmot byl již před několika lety redukován na sedm procent (10 procent tedy již není povinných, jak se mylně domnívají některá média), tím ale redukce neskončila. Koncem minulého roku navrhla Evropská Komise snížení podílu biopaliv na 3,8 procenta do roku 2030, a byť se zdá tento časový horizont ještě docela vzdálený, zas tak moc času na změny není. Není to totiž jen o tom, přestat pěstovat řepku a další plodiny, které jsou zdrojem surovin pro výrobu biopaliv první generace, ale zejména o technologickém přezbrojení výrobců alternativních pohonných hmot a řadu dalších kroků souvisejících s doprovodným průmyslem, ale i legislativou. I když se již přitom stávající výrobci biopaliv první generace proti záměru EU ohradili, je nasnadě, i díky veřejnému mínění, že první generace biopaliv nemá dlouhodobě jako náhrada benzínu a ropy šanci.
Tu by naopak prý měla mít produkce biopaliv druhé generace (a dalších generací), která by k výrobě pohonných hmot nevyužívala plodiny primárně určené k výrobě potravin, ale jiných obnovitelných zdrojů energie, například odpadní dřevní biomasy. To je ovšem stejná hloupost jako využití řepky, cukrovky nebo obilí, neboť negativní důsledky by byly modelově stejné, jenom by postihly jinou část životního prostředí a deformovaly trh v jiné komoditě. V prvé řadě bychom – obrazně řečeno, místo bochníků chleba proháněli motory automobilů košíky hub a keře malin. To proto, že by nepochybně došlo stejně jako například při navyšování ploch řepky k technickému využití buď k cílenému pěstování a následnému kácení rychlerostoucích dřevin, nebo ještě daleko spíše k cílenému kácení lesních porostů, aby byla příslušná odpadní surovina k dispozici. Výsledkem by bylo snížení vegetačního pokryvu půdy a další růst rizik nadměrných důsledků povodní a sucha, neboť lesy například oproti zemědělské půdě lépe zadržují vodu.
Zdroje (suroviny) tu přitom jsou. Oproti převažujícímu názoru veřejnosti, že v ČR lesů neustále ubývá, je naopak realitou, že dřevní hmoty v našich lesích i samotných ploch lesů u nás přibývá, takže by bylo biopaliva druhé generace u nás skutečně z čeho vyrábět. To je však třeba kategoricky odmítnout. Dřevo (respektive odpad ze zpracovaného dřeva, aby mě někdo nechytal za slovo) z našich lesů by nemělo být nikdy surovinou pro biopaliva druhé a jakékoli další generace, a myšlenky na jakékoli využití biomasy (třeba mořských řas) na produkci pohonných hmot by měly být definitivně zatraceny. Všechny takové projekty by totiž měly v konečném důsledku negativní dopad do životního prostředí, ať již na polích, v lesích nebo v mořích.
Jiná věc je ovšem vyšší využití dřeva z našich lesů k výrobě spotřebních předmětů, nábytku nebo zejména ve stavebnictví. Zpracování dřeva v ČR trpí totiž stejným neduhem, jako zpracování zemědělských surovin, tedy malou přidanou hodnotou projevující se v tom, že z ČR spíše vyváží dřevní surovina a dováží finální výrobky ze dřeva. Tento stav by bylo žádoucí změnit, a i když by biopaliva ze dřeva jistou přidanou hodnotu měla, cesta to není.
Upřímně řečeno, žádná biopaliva nepředstavují cestu ke snižování emisí a oxidu uhličitého v atmosféře, pokud se vezmou v úvahu všechny kroky spojená s jejich produkcí. Pokud tak existuje politický a veřejný zájem na lepším stavu ovzduší, je třeba vsadit na úplně jiné technologie a zdroje pohánějící naše automobily.

Archiv článků: únor 2017

Stavební zákon: Poslanci odmítají údržbu drobných protipovodňových staveb

Soumrak biopaliv první generace… a co dál?

Blogeři abecedně