Když se to tak vezme, je vlastně ten letošní vývoj počasí velmi pozitivní. Zima bez sněhu, suchý duben a horké léto konečně nastolily ve společnosti téma, které po mnoho let téměř všichni ignorovali, totiž jak to udělat, abychom měli v našich zemích v budoucnosti dostatek vody, neboť by to nemuselo být úplně automatické. Nejde přitom ani zdaleka o to, že by vláha s nebe nepadala, ale především o to, aby, když spadne, se také někde udržela. Tedy aby se udržela v krajině – v zemi, v lese, a taky pod zemí.
A hned se také diskutuje, podle domácího zvyku s argumentací "všechno nebo nic", problematika potřebnosti přehradních nádrží. Ani jeden extrém ale problém neřeší.
Například sebevíc přehrad (ale ani plošná ochrana chřástala) nemůže nahradit to, co naše krajina ztratila – a to schopnost vodu zadržet. Přehrada totiž zadrží vodu jen v tom území, kde stojí, a v jejím bezprostředním okolí. ČR ale potřebuje zvýšit retenci (schopnost zadržovat vodu) krajiny plošně. To ovšem v praxi znamená naprostou změnu v přístupu k podnikání v krajině, a to nejen (i když zejména) v zemědělství. Do půdy se musí vrátit humus, v praxi většina půdních bakterií a dalších breberek, žížaly, červi, prostě jedním slovem organismy, které půdu různým způsobem zpracovávají, „propichují“, překopávají a tím má půda schopnost vodu vsáknout a zadržet jí. Aby se tak stalo, musí se ale přestat používat nebo se musí omezit takové chemické prostředky, které tyto organismy zabíjejí. To ale nestačí. Musí se také zabránit vzdušné a vodní erozi, která půdu z polí a dalších pozemků odnáší, obnažuje matečnou horninu a důsledkem je opět neschopnost krajiny vodu zadržet. Cestou k minimalizaci erozí všeho typu je přitom členitější krajina, více travních ploch, meze, remízky, háječky, živé ploty. Většina těchto takzvaných krajinných prvků vzala ovšem v ČR za své v předlistopadovém režimu, v rámci koncepce průmyslového zemědělství, kdy základním ekonomickým i politickým aspektem bylo množství vyprodukované suroviny, a to bohužel za každou cenu. Přebytky nepřebytky, co jsme nesnědli my, snědlo se na východě.
Čest a sláva proto těm, kteří alespoň zbytky členitější krajiny uchovali a dokonce o tyto zbytky pečují. Současný systém dotací je totiž nastaven tak, že za údržbu krajinných prvků v rámci hospodářských pozemků nemá zemědělec (na rozdíl od zahraničí) nic, takže logickým podnikatelským krokem je tyto prvky odstranit, půdu rozorat a na tuto zemědělsky využitelnou půdu brát díky tomu, že má větší plochu, větší podporu. To by se naštěstí mělo změnit a napřesrok by měli mít zemědělci peníze i za údržbu remízků. Mohlo to však být už letos.
Je smutné, že současný stav, k němuž letošní sucho přidalo jen tu pověstnou třešničku na dortu (vody by bylo v krajině málo, i kdyby pršelo víc a kdyby naopak pršelo hodně, opět by voda nezůstala v krajině, ale čelili bychom dalším povodním), jsme mohli již nějakou dobu napravovat. Kdyby k tomu ovšem byla politická vůle. Již v roce 1998 vznikla ve Výzkumném ústavu zemědělské ekonomiky, jemuž tehdy šéfoval osvícený Tomáš Doucha, strategie nazývaná „Vize voda“, což nebylo nic jiného, než soubor návrhů s cílem stabilizovat v ČR vodní režim. Tuto vizi ovšem zabila produkční agrární lobby a levicové vlády, neboť její uplatnění by snižovalo možnosti produkčního zemědělství. Devět let nato jsme v situaci, kdy problém budeme muset řešit stejně – ovšem za vyšších nákladů a s menší finanční podporou z EU, která by bývala v době vstupu (i před ním) dala na „Vizi voda“ naší zemi dost peněz, protože problematika vody v ČR je zároveň problémem Unie. Na území ČR je totiž rozvodí klíčových evropských vodních toků….
Takže díky za letošní sucho - alespoň někomu dochází, že je třeba něco hodně rychle a po hodně dlouhou dobu měnit.