Jedním z principů, na jehož přehnané vyžadování v naší zemi již řada podnikatelů dojela (známé jsou hlavně investičně náročné bezdotekové baterie v potravinářských výrobnách), je takzvaný princip předběžné opatrnosti, u nás známý spíše jako slogan „papežštější než papež“. Společným jmenovatelem tohoto principu je přitom teze o tom, že každý, kdo podniká, je podvodník a zločinec.
Bohužel, závan tohoto přístupu nápadně připomínající období po roce 1948 zazněl i na pondělní tiskové konferenci ministerstva zemědělství, Lesů České republiky (LČR) a Transparency International (TI) věnované podmínkám tendrů na lesnické práce. Dvakrát bohužel proto, že se podle všeho nikomu nezdálo nic divného. To není dobrá zpráva pro tuto zemi.
O co konkrétně šlo? Nu o nic jiného, než o výčet „slabých míst“ v připravovaných tendrech LČR a prezentaci nástrojů, jak zabránit "monopolizaci a oligopolizaciL" budoucích smluvních partnerů LČR při realizaci zakázek pro státní lesy. To vše v situaci, kdy veřejně zazněla informace o tom, že současné jednoroční zakázky pro LČR zajišťuje 27 smluvních partnerů z řad malých, středních i velkých firem plošně rozložených po celém území ČR. A v situaci, kdy se do budoucích tendrů na období jednoho až pěti let přihlásilo na jedné lokalitě minimálně 22 soutěžících, přičemž oněch soutěžených lokalit je celkem 117. Jinými slovy, v tendrech LČR půjde v praxi o stovky soutěžních klání mezi malými, středními i velkými firmami.
V této situaci hledají státní i nestátní úředníci nástroje, jak zabránit monopolům a kartelům, což je směšné. Jistě že je nutné rizika dominance, kartelizace a jednání v souladu při veřejných státních zakázkách řešit – avšak v situaci, kdy jde o jednotky soutěžících, třeba tři nebo pět. V této souvislosti se nabízí otázka, proč stát tak vehementně nepředjímá kartely a monopoly tam, kde skutečně takové riziko hrozí – například u stavebních zakázek, především při výstavbě dálnic a obecně dopravních koridorů.
Předjímat monopolizaci a kartelizaci při stovkách účastníků na trhu, který navíc tvoří jen výsek z celkové tuzemské těžby dřeva a péče o les, je schizofrenní. Nejde ale jen o podezření z kartelových dohod. Systém požadovaných jistin, bankovních záruk a referencí pro účastníky tendrů LČR je systémem nástrojů zvyšujících v důsledku ceny dřeva, snižující konkurenceschopnost tuzemských firem a díky tomu nutně vedoucí v budoucnosti k likvidaci alespoň části podnikatelů v lesním hospodářství. To mimo jiné znamená zánik možná tisíců pracovních míst v regionech, kde pracovních příležitostí moc není. To vše proto, aby LČR vykázaly na úkor „zločinných“ podnikatelů co nejvyšší zisk. Opravdu tohle chceme?
Ano, za tento přístup si částečně mohou podnikatelé v lesnictví sami. Ti se totiž v posledních letech při vyhlašování veřejných zakázek tak často vzájemně pomlouvali, až vznikl ve společnosti dojem, že poctiví podnikatelé prostě neexistují. Navíc více mediálního prostoru dostávali destruktivní postoje, jedinci a názory, neboť zprávy o tom, že se něco dělá dobře, prostě „neletí“.
A tak si podezřele značná část společnosti myslí, že by bylo nejlepší, kdyby v lesnictví pokud možno co nejvíce podnikal všemocný a poctivý stát. Smutné po více než 20 letech od listopadu.