Zejména zásluhou Státní zemědělské a potravinářské inspekce (SZPI), která nedávno veřejně prezentovala výsledky kontrol různých druhů potravin v loňském roce, se v poslední době opětně rozhořely diskuse o kvalitě potravin na tuzemském trhu.

Důležité je přitom vědět, že kvalita potravin zdaleka není totožná s pojmem bezpečnost potravin. Zatímco totiž „bezpečné“, tedy zdraví neškodící a požadavky evropské i národní legislativy splňující potraviny jsou až na výjimky (které dozorové orgány na trh nepropouští nebo je z něj stahují) prakticky všechny, je kvalita potravin poněkud jiná káva. Zcela určitě lze říci, že méně kvalitních (ale „bezpečných“) potravin je na našem trhu (ale i v zahraničí) docela dost.
Nemyslím si přitom, že by tvořily méně kvalitní potraviny z nabídky veškerého potravinářského zboží v obchodech většinu, jak se mnozí, zejména méně informovaní (nejen) spotřebitelé, domnívají. I tak ale představují méně kvalitní potraviny natolik velkou část z nabídky, že tento stav nelze nechávat bez povšimnutí.
I proto, že méně kvalitní potraviny, pokud je člověk systémově konzumuje po dlouhou dobu, ve své podstatě nemusí být ani „bezpečné“. Zvláště, kumuluje-li se vliv většího množství výrobků, jejichž složení není pro lidský organismus nutričně vhodné.
Právě nutriční vlastnosti potravin, tedy jejich vliv na organismus, lze patrně nejvíce považovat za měřítko kvality. Přidá-li někdo do vína vodu a výsledek vydává za víno, tak sice spotřebitele klame a z hlediska samotného vína o méně kvalitní výrobek jde, ale člověku to neuškodí - možná spíše naopak. Obsahuje-li ale výrobek například levnější tukovou složku s vyšším obsahem rizikových mastných, neřku-li transmastných kyselin, může to mít na organismus skutečně negativní vliv.
Snaha o tažení proti méně kvalitním potravinám je tak určitě správná. Nejprve je ale třeba shodnout se na tom, co onou kvalitou myslíme. Například bychom měli umět rozlišovat pojmy kvalita, podvod a klamání spotřebitele.
Ponecháme-li stranou laického spotřebitele a technologii výroby potravin nerozumícího obchodníka, bylo by také žádoucí začít rozlišovat mezi zodpovědnými a nezodpovědnými výrobci potravin. Do současné doby je to přitom tak, že ti zodpovědní, dodržující předpisy a receptury, mají na trhu spíše nevýhodu, protože skutečná poctivost ve finále obvykle generuje dražší finální výrobek. Protože je tedy výhodné být nepoctivý, řady poctivých se ztenčují – a to je ten trend, který je správné zastavit.
Potravinářská inpekce přitom na zmiňované prezentaci představila myšlenku, o které by bylo docela vhodné alespoň diskutovat. Totiž, že výrobce potravin (či nápojů), u jehož zboží zjistí kontrolní orgány nějaký problém v bezpečnosti či kvalitě potravin, bude povinen na vlastní náklady prověřit další šarže svých výrobků toho druhu, u kterého bylo zjištěno pochybení. To by mělo logicky vést k vyšší ceně příslušných výrobků prodávaných „po prověrce“ na trhu, neboť výrobce zřejmě promítne zvýšené náklady do ceny svých produktů, což opticky „odnese“ spotřebitel. Jenže: Když bude díky vyšším nákladům zboží nepoctivého výrobce dražšší, lidé by jej měli méně kupovat a nepoctivému klesne odbyt. Což by byl onen ekonomicky vyjádřitelný, skutečný trest. Jistě, dotčený výrobce také vícenáklady s prověrkou do konečné ceny promítnout nemusí. Pak tím ale zkrátí svůj zisk - a i to je ekonomický trest.
I inspekce ale přiznává, a ostatně to tak funguje na celém světě, že opravdu největším trestem pro výrobce je veřejná prezentace nepoctivosti v médiích. V podmínkách ČR to zřejmě úplně stejně jako v zahraničí fungovat nebude, ale určitě by to bylo pro nezanedbatelnou část spotřebitelů vodítko. (K tomu, že zveřejnění hříšníků nebude mít u nás takový dopad, mě vedou nespočitatelně časté zkušenosti z restaurací všeho (i tzv. „prestižního“) typu, v nichž si hosté dobrovolně nechávají točit pivo pod míru, vědí to, a stejně tam chodí dál, protože jsou prostě „zvyklí“).
Měnit zavedené zvyky je těžké vždy, když k nim není vůle. V případě sílící kritiky méně kvalitních potravin na tuzemském trhu se ale zdá, že vůle změnit zavedené zvyky (čili kupovat místo něčeho, co se ukáže jako méně kvalitní, něco jiného, co nutně nemusí být ani výrazně dražší) tu je. Právě od spotřebitelů, kteří ale musí vědět, co se za pojmem kvalita skrývá, a jak to vůbec poznat. Prvním krokem tak musí být všem srozumitelné osvětlení pojmu kvalita. To ovšem není zas tak jednoduché.