Poté, co vyrazili do boje o přízeň zákazníka prodejci na farmářských trzích s názvy výrobků evokující jejich tradiční receptury (domácí, babiččin, selský atd.), pokoušejí se sázkou na národní původ potravin oslovit strukturou nabízeného zboží také maloobchodní řetězce. V tomto smyslu vzbudilo největší rozruch označení pojmem „Česká kvalita“ výrobků, vycházející sice z české gastronomie, ale vyráběné v zahraničí, jako tradiční česká zabíjačka z Německa. Minimálně část potravin označených jako „Česká kvalita“ přitom dozorové orgány považují za klamání spotřebitele, a řetězec, který zmíněný název uvedl na trh - Penny Market, příslušné označení z příslušných potravin odstranil. Jaké poselství ale uvedená kauza ke spotřebitelské veřejnosti skutečně vysílá?
V prvé řadě je zřejmé, že rozhodující prodejci potravin – maloobchodní sítě, reagují na rostoucí poptávku spotřebitele po tuzemských potravinách – a to je ve své podstatě pozitivní, neboť se tím naše země blíží státům, v nichž by si maloobchodní sítě místní produkci nedovolili svým zákazníkům nenabízet. To ale zároveň klade několik zásadních otázek, například, co vlastně tuzemskou potravinou rozumíme. Vzhledem k tomu, že až na výjimky nestanovuje evropská legislativa povinnost označovat potraviny zemí původu, není totiž odpověď zcela zřejmá.
Logické by bylo, pokud by se za české potraviny označovaly pouze takové, které budou vyrobeny z tuzemských surovin, zároveň zpracovány na území ČR a zároveň by vycházely z nějakých tradičních a levnějšími surovinami neměněných receptur. Všechny tři podmínky najednou ale dnes splňují v praxi jen regionální potraviny, a to ještě ne stoprocentně, protože třeba kakao v pekárenských či cukrářských výrobcích rozhodně nevyrostlo v ČR. V případě průmyslově vyráběných potravin je ovšem situace o poznání komplikovanější.
Za potraviny tuzemského původu lze totiž označovat část výrobků, u nichž povinnost země původu EU stanovuje, což je například ovoce, zelenina, hovězí maso (kvůli někdejší kauze šílených krav – BSE), nebo vajíčka – ta jsou ale tímto způsobem označena až na skořápce, ne tak na obalu. Přesto se lze i u jmenovaných – jednodruhových potravin, setkat s označením „země původu ČR“, ačkoli v ČR bylo zboží pouze zabaleno, ale surovina byla vyprodukována jinde. V takovém případě jde podle právníků o klamání spotřebitele. Jenže to není tak jednoduché. Pokud jde o potravinu vyrobenou z více surovin z různých zemí EU, ale i zemí mimoevropských, které se na území ČR zpracují, nebo pouze „zkompletují“ a zabalí, lze také i takovou potravinu označit jako „země původu ČR“, v tomto případě zcela legálně. Lze v takovém případě ale opravdu mluvit o české potravině? Logicky asi těžko.
Ještě větší oříšek je ovšem právě s pojmem „Česká kvalita“. Ve své podstatě je „kvalita“ poněkud nedefinovaný pojem, což už samo o sobě znamená velmi subjektivní hodnocení výrobku. Ten může být chutný, může být neošizený, ale z hlediska nutričního vlivu na lidský organismus (například vysokým obsahem živočišných tuků) nemusí v tomto smyslu parametry kvality splňovat. Pojem kvalita je navíc, a v tom má asi Penny Market pravdu, v jistém slova smyslu nadnárodní. Takové plzeňské pivo bychom zřejmě za kvalitní považovali i v případě, že se bude vyrábět v zahraničí, pokud se tak bude dít z tradičních surovin. Jiná věc je, když se „Česká kvalita“ bude zdůrazňovat pouze v označení pro tuzemského spotřebitele, neboť takové logo je v zásadě marketingovým pojmem, a jsme-li na společném evropském trhu, měl by být tento pojem uváděn i na obdobných výrobcích v zahraničí. Pak by totiž také plnil roli propagace českých potravin mimo území ČR, což by bylo pro potenciál odbytu našich výrobků žádoucí. Každopádně by bylo logické, kdyby „Česká kvalita“, pokud by bylo takové označení používáno, fungovalo spíše opačným směrem – místo na výrobcích ze zahraničí v regálech našich obchodů by mělo být označení umístěno na výrobcích z ČR v regálech obchodů v jiných zemích. Mimochodem – ze „zemí původu“ nemají problém pouze potraviny – nedávno skončené halové mistrovství světa v atletice nabídlo ilustrativní obrázek „Američanů“ původem z Keni a celou řadu dalších sportovců, kdy si bohatší stát koupil kvůli svému sportovnímu marketingu „zahraniční surovinu“.
O tom, co je český výrobek a co rozumíme „Českou kvalitou“, bychom tedy měli vážně začít diskutovat. První pokus již proběhl minulý týden pod gescí Sdružení českých spotřebitelů, samozřejmě ale nebylo možné dojít hned k nějakému zásadnímu výsledku. Jedno je ale jisté: Bude-li přídavné jméno „český“ při zachování logiky tohoto slova častěji na obalech potravin (a potažmo jiných druhů výrobků) co nejčastěji, nebude to špatná zpráva pro české výrobce – i českou ekonomiku. K tomu je třeba jediné – ujasnit si, co je to česká potravina.