Přestože se zejména v poslední době hovoří o možné destabilizaci našeho zemědělství jako důsledku ruských sankcí, případně o podpoření jeho stability prostřednictvím kampaní na podporu odbytu našich zemědělských surovin a potravin, je základní podmínkou dlouhodobé stability zemědělského podnikání u nás zvýšení podílu zemědělské půdy ve vlastnictví hospodařících zemědělců. V ČR totiž podnikají zemědělci z necelých 80 procent na pronajaté půdě, což je kromě Slovenska nejvyšší podíl nájemného hospodaření v celé EU a ačkoli příslušné neevropské statistiky nejsou známy, nejspíše také nejvyšší podíl v celém vyspělém světě.
Z této skutečnosti přitom vyplývají téměř všechny zásadní problémy našeho zemědělství. V prvé řadě je to nižší odpovědnost podnikatelů ve vztahu k obhospodařovanému majetku, především pak k půdě. Je totiž evidentní, že například dlouhodobé zachování úrodnosti půdy prostřednictvím (nejen) zásad správné zemědělské a environmentální praxe (GAEC) je daleko důležitější pro ty, jimž tato půda patří, než pro ty, kteří v tomto smyslu hospodaří na cizím. I proto je více než polovina zemědělské půdy u nás ohrožena vodní nebo větrnou erozí, což je sice také problém pro samotné zemědělce, ještě větší problém je ale tento stav pro krajinu a nezemědělskou veřejnost, neboť zvyšuje riziko následků povodní či sucha. Přístup k půdě a hospodaření by byl zcela jistě jiný, kdyby půda patřila zemědělcům.
Zatím sice stále v porovnáním s vyspělou Evropou nízká cena půdy i nájmů (ale v posledních letech rychle se zvyšující), ovšem neumožňuje zemědělcům v potřebném rozsahu půdu koupit, i když zájem o ní roste. Jednou ze systémových možností, jak toto úsilí podpořit, je přitom podpora úroků z úvěrů na nákup zemědělské půdy, případně garance za tyto úvěry, které poskytuje Podpůrný a garanční rolnický a lesnický fond (PGRLF), což je mimochodem zemědělci dlouhodobě oceňovaný nástroj státní pomoci zemědělskému podnikání. Bohužel, současný, a i pro příští rozpočtové období nízký rozpočet PGRLF, neumožňuje Fondu se v této pomoci výrazně angažovat. Značnou část jeho rozpočtu totiž spolkne další z celkem efektivních nástrojů pro omezení rizik zemědělského podnikání, což je podpora pojištění hospodářských plodin a zvířat. Ještě účinnější by nicméně byla podpora nákupu zemědělské půdy.
Právě to je záměrem návrhu ministra zemědělství Mariana Jurečky, který by chtěl rozpočet PGRLF v příštím roce navýšit. Dlužno říci, že takový návrh má doslova multifunkční pozitivní efekt, a v porovnání s jinými návrhy na zvýšení výdajů státu je řádově systémovější, než různými argumenty obhajované utrácení státních peněz. V případě navýšení rozpočtu PGRLF jde totiž fakticky o investici do budoucnosti, jejíž využití přesahuje celou řadu volebních období a koneckonců i životů občanů naší země.
Potřeba zvýšení podílu zemědělské půdy ve vlastnictví zemědělských podnikatelů je přitom stále vyšší. V prvé řadě kvůli tomu, že dosavadní trendy signalizují další růst ceny pozemků, takže kupovat půdu později znamená zaplatit více peněz – a v případě angažmá PGRLF také vyšší výdaje státního rozpočtu. Dalším důvodem je klopotně, ale přece jen vznikající tuzemský trh s půdou, což je opět důvod k růstu cen, ale představuje také rostoucí riziko odplývání půdy k nezemědělským účelům. Klíčovým rizikem pro zemědělce je také vznik organizovaných skupin, které jsou natolik kapitálově vybaveny, že pro ně není problém přeplatit zemědělského hospodáře podnikajícího na pronajaté půdě při nákupu půdy od soukromého vlastníka pozemku, pro kterého byla, je a bude rozhodujícím faktorem při případném prodeji svých pozemků cena. Takových nákupů jsou ostatně již v ČR tisíce a tento trend zcela jistě nabere ještě větší obrátky než dosud. Neopominutelná rizika také bublají v tuzemské legislativě, především pak v připravované novela zákona o ochraně zemědělského půdního fondu (ZPF), který zformulovalo ministerstvo životního prostředí, a který ZPF ani náhodou navzdory svému názvu nechrání. Naopak, všechny dosavadní verze návrhu, byť došlo oproti původnímu záměru k některým kosmetickým změnám ve prospěch ochrany ZPF, poskytují oproti stávajícímu stavu mnohem luxusnější podmínky pro vyjímání pozemků ke komerčním nezemědělským účelům.
Je zcela samozřejmé, že zemědělský podnikatel hospodařící na pronajatých pozemcích je v praxi rukojmím majitelů pozemků. Ti dosud nijak aktivní nebyli, zejména však proto, že drtivou část vlastníků pozemků tvoří v ČR velmi drobní vlastníci, jimž v zásadě vyhovovalo, že se o jejich majetek někdo stará. Koncentrované vlastnictví pozemků, které začíná vznikat výkupem pozemků prostřednictvím specializovaných společností, již ale poskytuje mnohem větší prostor pro cílenou redukci zemědělské půdy a tedy omezení zemědělců na půdě podnikat. Chce-li tedy ČR svým zemědělcům pomoci, musí si naši politici uvědomit bazální priority. Základním fundamentem je přitom pokud možno nehospodařit na pronajaté půdě a jedním z nástrojů k tomu je umožnit zemědělským podnikatelům se ke koupi takové půdy dostat. PGRLF je k tomu v současné době ideálním mechanismem.