Ačkoli je ministr zemědělství Marian Jurečka za své poznámky na sociálních sítích o „statečnosti“ české společnosti značnou částí veřejnosti kritizován, dává mu dnes a denně postoj této veřejnosti k potravinářské obchodní válce mezi EU a Ruskem zcela za pravdu. Při poslechu, pohledu či četbě informací pod společným jmenovatelem „ruské sankce“ by si jeden bez širších souvislostí skoro myslel, že se blíží konec světa nebo budeme minimálně v následujících měsících buď hladovět, nebo se naopak přejídat přebytky nekvalitních potravin z EU. Jakoby všichni soudní ztratili rozum – a hrdost.

Samozřejmě, že především v obchodních vztazích jde o peníze až v prvé řadě, přesto nejde jen a pouze o peníze, a už vůbec ne pouze o peníze těch, kteří náhodou dostali prostor pro svá vyjádření v médiích. Nejde také zdaleka jen o peníze české – jen z objemů exportů různých zemí EU do Ruska je zřejmé, že jiní přijdou o víc, a ještě to zaplatí dvakrát. Dnešní titulky sice hlásají, že kompenzace EU ovocnářům a zelinářům „zaplatíme všichni“, bylo by ale korektní dodat, že naše země, která je stále ještě čistým příjemcem peněz z EU, tedy že do bruselské kasy méně platí a více kasíruje, se na oněch kýžených kompenzacích zas tak podílet nebude. A jistě, nebude ani žádným jejich velkým příjemcem.

Brusel nepochybně působí i v současné obchodní válce s Ruskem těžkopádně, což je do jisté míry zapříčiněno ne zrovna top manažerem na postu komisaře EU pro oblast zemědělství. Základní signál je ale správný – jako první se EU rozhoupala k nějakému postoji k pěstitelům a zpracovatelům komodit, které nejrychleji podléhají zkáze, tedy ovoci a zelenině. Nízká operativa Bruselu samozřejmě představuje jistá rizika, že část přebytků původně určených na export do Ruska skončí na samotném trhu EU. Je ale iluzorní se domnívat, že by Unie páchala takové harakiri, aby zmiňovanými přebytky zbourala vlastní trh a rozhádala jednotlivé členské státy prostřednictvím téměř tří desítek miniobchodních válek mezi svými členy. Moskva na to možná čeká a český postoj jakoby tomu i napomáhal. Jenže – tak to nebude – v samotném zájmu Evropy.

Naprosto absurdně pak vyznívají ad-hoc spasitelská řešení, která doporučují hledat – podotýkám – v oblasti potravin – alternativní odbytiště mimo EU a Rusko, například v Číně či jižní Americe. Ne že by se měl agrárně-potravinářský zahraniční obchod zapouzdřit v současných exportních destinacích, přesto by bylo strategickým hazardem omezit základní prioritu – další rozvoj vzájemného obchodu v rámci EU a vzdát v minulých letech vytvořený potenciál obchodu s Ruskem. Dlužno přitom podotknout, že obchod ČR s EU tvoří zhruba 90 procent obchodu se zemědělskými surovinami a potravinami, přičemž tuzemský export do EU neustále mírně, ale vytrvale roste. Teze o tom, že „Němcům nemůžeme nic prodat“, je naprosto mimo realitu, právě Německo je i v potravinářství náš největší obchodní partner – a nejen z hlediska dovozu zboží na území naší země. Jinými slovy, schopnost našich firem prosadit se v EU roste, což je známkou růstu naší potravinářské konkurenceschopnosti, a na to bychom měli být spíš hrdí, než se této konfrontace bát. Čísla, na rozdíl od emocí, hovoří jasně.

Stejně tak je nesmysl vzdávat možnost rozvoje obchodu s Ruskem. Do tohoto potenciálu bylo v předchozích letech vloženo mnoho úsilí a peněz, a přehození výhybky na jiný trh nemusí být a v řadě případů ani nebude zárukou růstu našeho vývozu. Zřejmě nepříliš známou skutečností v této souvislosti je, že právě Čína nebo jižní Amerika již dnes konkuruje zejména cenou (jistě ale ne vždy kvalitou) evropským a tedy i našim výrobkům, a to nemají ještě v řadě případů tito naši konkurenti v současné době k dispozici nejmodernější technologie. Až je budou mít, bude problémem ČR spíše čelit dovozům potravin a zemědělských surovin z těchto teritorií, než abychom tam vyváželi naše zboží.

V uvedených odbytištích navíc nemá ČR téměř vytvořeny žádné historické firemní i osobní kontakty. Bez nich je ale většina velkého byznysu jen dílem náhody. Naopak s Ruskem takové kontakty existují, a proto je hloupost se takového know-how vzdávat jen kvůli dočasným obchodním sankcím. To samé platí zhruba třicetinásobně pro trh s EU.

Téměř za šíření poplašných zpráv lze také označit obavy z toho, jak Rusko své sankce rozšíří, případně prodlouží. Již na samém počátku vyhlášení sankcí bylo možné sledovat skulinky, ba hodně velké díry, které rozhodně neznamenají totální zabetonování obchodních vztahů s Ruskem. A kdo alespoň trochu čte mezi řádky, musí vnímat, že obě strany (tedy EU a Rusko, stran je v tomto smyslu mnohem víc) si v oficiálních vyhlášeních nechávají stále šířeji otevřená vrátka k nějaké dohodě. Je totiž zcela zřejmé, že s postupujícím časem budou následky sankcí a následky následků sankcí dopadat do ekonomik všech, kteří je budou vůči sobě uplatňovat. Daleko pravděpodobnější než rozšíření či prodloužení sankcí je tak jejich zúžení a zkrácení.

Jaký je rozpor mezi katastroficky a realitou ukazuje poměrně modelový příklad, kdy na jaře letošního roku předvídali katastrofici růst cen obilí kvůli propadu produkce „obilnice Evropy – Ukrajiny“. Stal se přitom pravý opak, obilí je díky dobré světové, evropské, a koneckonců i naší úrodě levnější…

V současné době v televizi opakovaném Jurském parku zazněla opakovaně věta charakterizující vývoj života na zemi spojením „život si vždycky najde cestu“. Možná je na místě parafrázovat tato slova větou „obchod si vždycky najde cestu“. Třeba i tudy, kde na základě paniky vyklidí naše země pracně dobývaný a často již dobytý prostor pro odbyt našich potravin….