Dohody, zvláště celosvětové, které se rodily celou řadu let, by se měly dodržovat. A to i v případě, nastanou-li neočekávané, ba krizové situace, pokud existuje jako východisko jiné řešení, než porušení uzavřených dohod.
Řeč je o zákazu používání takzvaných exportních subvencí (dotací), na kterém se v minulosti shodla Světová obchodní organizace (WTO). V minulosti to byla přitom právě EU, která tento nástroj považovaný obecně za nejbrutálnější zásah do podmínek mezinárodního obchodu poměrně často využívala, a také proto se jej dlouho nehodlala vzdát. Nakonec tak ale učinila.
Bohužel, obchodní válka s Ruskem myšlenky na oživení exportních dotací opět oživila, a EU je – nutno zdůraznit selektivně – také skutečně použije. Alespoň v případě pobaltských zemí, tedy Estonska, Litvy a Lotyšska. Navíc není použití exportních dotací tak, jak je Brusel uvedeným zemím schválil, omezeno podporou vývozu nahromaděných přebytků do takzvaných třetích zemí, čili zemí mimo EU, takže pobaltské země mohou příslušné výrobky vyvézt i do prostoru EU – třeba i k nám. Bruselem povolená podpora se sice týká jen mlékárenské produkce, činí však pro jednotlivé země 14 072 892 eur v případě Litvy, 7 720 114 eur pro Lotyšsko a 6 868 253 eur pro Estonsko. Při velikosti zmíněných zemí to nejsou malé peníze.
Při veškerém pochopení problémů Pobaltí jako bezprostředního souseda Ruska trpící jistě více než jiné státy EU stále ještě zatím platným ruským embargem je zvolené řešení nebezpečným precedentem. Ostatně, nedávno se díky tomuto rozhodnutí ozvali i zástupci našich potravinářských podniků sdružených v „Iniciativě“ velkých tuzemských zemědělských a potravinářských firem s požadavkem na obdobnou podporu ze strany EU na dotovaný export svých výrobků. Svým způsobem se jim nelze divit, i když tlak uvedené „Iniciativy“ by bylo záhodno zaměřit spíše jiným směrem. Například na zvýšení takzvaného kofinancování bruselských dotací z národních zdrojů, které je v současné době pro ČR Bruselem schváleno na úrovni 25 procent. A to mohlo být ještě hůř – původní záměr byl spolufinancovat evropské dotace z české strany pouze 15 procenty, zásluhou stávajícího ministra Mariana Jurečky se nakonec dosáhlo navýšení na zmiňovaných 25 procent. Což je jistý, avšak jen dílčí úspěch. Naši bezprostřední sousedé (a tedy největší konkurenti v agropotravinářské oblasti) mají již v EU schváleno daleko razantnější kofinancování – Polsko 38 procent, Rakousko 48 procent a některé spolkové německé země počítají s kofinancováním na úrovni 50 a dokonce prý i 70 procent. Což je zásadní nerovnost v národní podpoře zemědělství v poměrně těsném středoevropském prostoru, která neznamená nic jiného než to, že minimálně v příštích dvou letech (v roce 2017 lze pravidla měnit) bude mít naše zemědělství o dost méně peněz než okolní státy, bez ohledu na to, zdali jde o nové nebo staré země EU. Nejde přitom o diskriminaci ze strany EU, ale o naše dobrovolné rozhodnutí.. Této klíčové ekonomické disproporci na rozdíl od jiných, daleko méně zásadnějších problémů, bohužel nevěnovala tuzemské média, ale ani mnozí politici, větší pozornost.
Zpět ale k exportním dotacím, které jsou další systémovou nerovností, vytvořenou na rozdíl od dobrovolného rozhodnutí členských zemí EU o míře spolufinancování, přímo samotným Bruselem. Samozřejmě totiž, že bylo a stále je možné zvolit jinou cestu pomoci Pobaltí, případně dalším zemím s prokazatelnými zásadními negativními dopady z propadu obchodu s Ruskem, než dotovat export nahromaděných přebytků. Možných cest je kromě toho více – například podporou skladování (v zásadě odložení spotřeby přebytků na pozdější dobu), finančními kompenzacemi (což EU udělala v případě ovoce a zeleniny) nebo využitím přebytků na charitativní účely. Exportní dotace, navíc jen pro vyvolené, jsou zcela jistě nejhorší možné řešení.
Jen pro připomenutí – zrůdnost tohoto instrumentu spočívá v tom, že exportér může na cizím trhu s dotační podporou prodávat své výrobky za výrazně nižší ceny, než za jaké se v zemi, do které se dotované výrobky vyvážejí, vůbec vyrábějí. Výsledkem je situace, kdy výrobci v zemi, do níž se vyváží, musí prodávat pod cenou a pokud se na „jejich trh“ valí dotovaná produkce delší dobu, ekonomicky zkrachují. Tento princip mimochodem v minulosti ničil a často zničil zemědělskou a potravinářskou produkci v méně vyspělých zemích, které přestaly celou řadu produktů vyrábět – dotované, zejména evropské produkci nemohly totiž konkurovat, protože na podobné podpory neměly peníze. Teď se díky EU tento oficiálně již zavržený princip vrací. To je velmi špatná zpráva nejen pro nejchudší a chudé země, ale i pro řadu zemí – podnikatelsky řečeno – střední třídy. A do ní víceméně patříme i my.