Z dosud prezentovaných informací týkající se bilance činnosti ministra zemědělství Mariana Jurečky musí mít našinec nutně dojem, že se po posledních parlamentních volbách usídlil na ministerstvu zemědělství žádoucí spasitel zemědělství, venkova, občanů, planety i vesmíru. Reálně se přitom ministru zemědělství skutečně leccos podařilo, ale podle sloganu „kdo nic nedělá, nic nezkazí“ toho také dost zkazil. Ministr zemědělství je totiž skutečně pracovitý člověk.
Jak to tedy je s bilancí ministra zemědělství v souvislostech? Je skutečností, že se Jurečkovi podařilo dostat do resortu více peněz než jeho předchůdcům, což je zřejmě základní důvod, proč jej mnozí chválí. Naše zemědělství i venkov jsou totiž na dotacích stále více závislé, rozhodně mnohem víc, než je tomu u původních členských zemí, což ale není dobrá zpráva pro budoucnost. Jednak proto, že peněz, minimálně z EU, bude už brzy podstatně méně, jednak je zemědělství a venkov tímto závislejší na rozhodnutí politiků a státních úředníků a ztrácí tak prostor ke svobodnému rozhodování (a také k oponentním názorům). Je také třeba vědět, že zvýšení dotací do zemědělství je dáno částečně projídáním budoucnosti, neboť k posílení státního rozpočtu a potažmo i zemědělství se v tomto volebním období využilo i téměř 22 miliard korun ze zisků státního podniku Lesy České republiky a národního podniku Budějovický Budvar, které do té doby sloužily jako rezerva uložená v bankovních institucích.
Zvýšení dotací do zemědělství bohužel ale nepřineslo ani zvýšení podílu českých potravin na českém trhu, ani lepší bilanci agroobchodu, ani nárůst konkurenceschopnosti našeho zemědělství a potravinářství a ani zlepšení stavu naší krajiny. Za poslední čtyři roky se naopak zvýšil splach kvalitní půdy z našich polí ze zhruba 21 milionů tun ročně na 31 milionů tun ročně, což zhoršuje, a ne zlepšuje, prevenci vůči povodním a suchu. Za uvedené období se také zvýšily dovozy potravin ze zahraničí do ČR a zhoršila se soběstačnost ČR ve výrobě vepřového masa, ovoce či zeleniny, tedy oněch citlivých či strategických komodit, na jejichž podporu šlo skutečně více peněz, ale bez reálného výsledku. Pakliže většina lidí chápe ochranu spotřebitele jako omezení dovozů potravin ze zahraničí, pak v tomto smyslu se ochrana spotřebitelů zhoršila. Téměř žádný vliv na to nemá takzvaná dvojí kvalita potravin, letos mimořádně medializované téma, které se však týká jen zlomku, v zásadě několika desítek druhů potravin se stejným obalem (on mimochodem úplně do detailů obal stejný není) a různým obsahem v různých zemích. Podíl takových potravin na trhu není ani zdaleka jedno procento, a hlavně – za současné podoby legislativy EU to není považováno za klamání, neboť nápisy na obalu souhlasí s obsahem. Není taky tak úplně pravda, že to je už i pro EU téma – například z jednání za účasti zástupců Evropské komise (EK) ze dne 20. června letošního roku vyplynulo, že „důkazy, které EK obdržela z celkem 21 členských států, neprokazují žádné závažné anomálie na trhu, jakými mohou být např. rozdíly ve struktuře výrobků, nižší kvalita výrobků či horší výživové hodnoty potravin v zemích východní Evropy“. To se však spotřebitel v ČR nedozvěděl a ministr to obezřetně neřekl. A ještě jedna poznámka – šlo o podněty z 21 zemí, tedy ne jen ze čtyř, jak opakovaně tvrdí naše eurokomisařka Věra Jourová, podle níž se proto musí zadat další studie a analýzy. Ale budiž – problém to je, ale zdaleka ne tak velký, jaký je jeho obraz v médiích.
Zůstaneme-li o ochrany spotřebitele, pak to zajišťují dozorové orgány, ne ministr – a ty skutečně pracují dobře. Za aktivitu ministra lze považovat značku „Česká potravina“ v novele zákona o potravinách, což by byl príma nápad, kdyby ovšem tou dobou již 15 let neexistovala značka KLASA, do níž stát investoval téměř dvě miliardy korun, a i když to moc efektu nepřineslo, alespoň byl pojem KLASA mezi spotřebiteli znám a dalo se s ním pracovat. Současný ministr ale raději obohatil tuzemský trh českých značek všeho druhu svou vlastní značkou, čímž situaci spíše znepřehlednil, byť tvrdí, že trh se „vyčistil“: Není zřejmé od čeho, žádná z konkurenčních značek neohlásila odchod ze scény.
Ještě ale k prevenci rizik sucha a programům, které ministerstvo zemědělství zpracovalo. To je pravda – zpracovalo – nicméně třeba taková podpora obnovování a realizace drobných vodních ploch v krajině – rybníků, vázne v mnoha případech na složitém stavebním řízení, takže se nikdo do budování rybníků moc nehrne. Ale program je. Daleko podstatnější je ovšem neustálé prohlubování rizik již zmiňované vodní eroze na zemědělských pozemcích. Je přitom iluzí, jak papouškují naše média, že ke zlepšení stavu napomohou přísnější osevní postupy. Daleko důležitější je rozčlenit krajinu na menší plochy (samozřejmě ne na tak malé, aby se na nich nedokázali zemědělci otočit se svou technikou). V tom se však neudálo vůbec nic, jsme spíše svědky další koncentrace, i když tedy spíše vlastnické, než nájemní. A jsme-li ještě u krajiny - rozpočet pro oblast vodního hospodářství a lesního hospodářství na ministerstvu zemědělství poklesl, ačkoli jde o dva odbory, které mají na stav krajiny zásadní vliv. Samozřejmě – ministerstvo ve spolupráci se svými organizacemi vytvořilo protierozní kalkulačku, modelová hospodářství, ministr osobně se zasadil o to, aby se nestavělo v některých případech na zemědělské půdě. To vše jsou ale spíše méně významné detaily (stejně jako dvojí kvalita potravin), ale podstata řešení uniká.
Z hlediska budoucnosti zemědělství je navíc nejpodstatnější diskuse o podobě Společné zemědělské politiky (SZP) EU po roce 2020, která odstartovala letos v únoru. Buď všechny země EU, nebo její jednotliví reprezentanti přitom již představili své představy o prioritách, přičemž nejspíš už tisíckrát zaznělo, že budou kráceny dotace velkým zemědělským podnikům. ČR společně se Slovenskem ale tvrdošíjně trvá na tom, že by šlo o diskriminaci velkých a je zcela zřejmé, že taková pozice bude (a už je) neprůchodná. To v praxi znamená, že české zemědělství přijde o desítky miliard korun dotací, pakliže Brusel nepřesvědčí, že krácené dotace (to by ovšem musela ČR krácení akceptovat) využije pro zemědělství, krajinu, zaměstnanost a generační výměnu jiným způsobem, než prostřednictvím přímých plateb. O riziku současného postoje ministerstva zemědělství samozřejmě nepadlo v bilanci ani slovo, nezajímá to ani média, ačkoli jde o nepředstavitelné peníze.
Politikou současného ministra se navíc naše zemědělství stále více odchyluje od takzvaného evropského modelu zemědělství, které je založeno na rodinných farmách. A ať se to komu líbí nebo ne, chce-li ČR z Bruselu peníze, musí se mu alespoň v nějaké míře přizpůsobit. To ale znamená nastavovat již dnes podmínky dotací tak, aby bylo možné po zmiňovaném roce 2020 toky financí jen mírně modifikovat. To ale bude těžko možné. ČR jako jedna z mála zemí nevyužila pod vedením současného ministra takzvané redistribuce, což je zvýšená sazba dotace na první hektary, což by pomohlo menším a středním zemědělcům a částečně by takový krok podpořil i ony citlivé komodity, které se obvykle pěstují na menších výměrách. Ministerstvo zemědělství také pětinásobně!!! zvýšilo horní hranici na čerpání dotací na jeden projekt v rámci programu rozvoje venkova, konkrétně na 150 milionů korun z původních 30 milionů. Pokud se týká krácení dotací, které je v menší míře povinné již dnes, pak ČR krátí dotace velkým podnikům pouze v nezbytně povinné míře, nejméně z celé EU, i včetně Slovenska. Jako součást koalice se také ministerstvo zemědělství podílelo na přijetí nových regulací, povinností a evidencí, včetně EET, což zásadně zkomplikovalo život menším a středním podnikům, nejen zemědělským, na českém a moravském venkově. Mnohé z nich už také zanikly a další jsou před zánikem. To vše v praxi znamená cílenou preferenci velkoprůmyslového a velkoplošného zemědělství, v zásadě návrat k jeho předlistopadovému pojetí, což je možná pro některé představitele oboru radostné zjištění, ale pro krajinu, venkov a společnost je to cesta do pekel.
Celkem chápu, že s výše sepsaným textem bude vysloven značný a emotivní nesouhlas – praví se v něm totiž, že téměř vše je reálně úplně opačně, než jak se v mainstreamových médiích prezentuje. To je celkem logické za situace, kdy se otrocky opisují tiskové zprávy ministerstva, aniž by někdo uvažoval o tom, jestli je v nich všechno pravda. A když ano, pak z jakého pohledu. Je ale těžké se k pravdě a podstatě dobrat, když čelní představitelé země (včetně pana premiéra, jemuž kdosi napsal do projevu, že prší méně, ačkoli méně neprší) nejsou schopni prezentovat informace, které by jim mohly ubrat politické body. Co na tom, že jde o polopravdy, čtvrtpravdy a někdy, možná i neúmyslné, lži. Pokud si ale nepřestaneme lhát, těžko budeme schopni přijímat správná řešení. Ta totiž musí vycházet z relevantních údajů, a těch je dnes méně než pověstného šafránu.
Svým způsobem je to fenomén doby a Marian Jurečka nedělá nic jiného, než co dělají i ostatní. Což je říkat veřejně to, co chce společnost slyšet. Ministr to dělá navíc velmi dobře – nikdo z dosavadních polistopadových ministrů zemědělství nebyl tak mediálně obratný a aktivní, jako on, takže společnost se o zemědělství a venkovu za poslední roky dozvěděla určitě mnohem více, než za jakékoli roky předtím. O to důležitější je ale najít alespoň občas odvahu k nepopulárním krokům a vyjádřením, čehož ovšem nejen ministr zemědělství téměř není schopen. Za tohoto stavu společnosti nám ale asi naši potomci nespíš moc nepoděkují.
A úplně na závěr: Určitě se dá najít mnoho příkladů, kde ministr Jurečka vykonal záslužnou práci, stejně tak ale i mnoho příkladů opačného gardu. Popisované příklady jsou tak jen vrcholky dvou ledovců, přičemž hlavní masa je bohužel pod rozlišovací schopnosti většiny lidí, neb jde o problematiku složitou, vzájemně se prolínající a průřezovou i napříč resorty. Nic není černobílé, ani ministr Jurečka. Jde spíš o ten odstín šedi...