Že je byznys v českém lesnictví „poslední neohlodaná kost“, zaznívalo v minulosti především v souvislosti s tendry státního podniku Lesy České republiky (LČR) a souboji těžařských společností o podmínky těchto tendrů. Teď je tu ale (již částečně ohlodaná) kost znovu, a to v podobě souboje o byznys spojený s certifikací dřeva. I když je problém zatím pod rozlišovací schopnosti veřejnosti i médií, hraje se v něm o tisíce pracovních míst, mnoho milionů korun a dlouhodobý vliv na způsob hospodaření v lesích v naší zemi.
Certifikace je jedním z projevů zelené politiky, jejímž cílem je v tomto případě garantovat, že výrobek ze dřeva, který někdo prodává a jiný kupuje, pochází z lesů, které jsou obhospodařovány přírodě blízkým způsobem, a tedy nejsou plundrovány průmyslovými lobby. Původním a správným cílem bylo přitom zabránit devastaci deštných pralesů, postupně se ale stal z certifikace prostředek obchodního střetu mezi dvěma hlavními certifikačními systémy, a to mezi plošně používanějším PEFC (Programme for the Endorsement of Forest Certification Schemes) a takzvaně ekologičtějším FSC (Forest Stewardship Council). FSC je přitom podporován především ekologickými aktivisty, kteří se snaží jeho prostřednictvím získat kromě peněz také vyšší strategický vliv. Bohužel k tomu používají zastrašování lidí a problému neznalých politiků, přičemž výsledkem budou dříve či později, jak už to v zelené ekonomice bývá, pro občany a spotřebitele dražší výrobky z „biodřeva“. Hodně srovnatelnou oblastí jsou v tomto směru biopotraviny, které jsou také dražší než konvenční potraviny, přičemž skutečným jejich přínosem není jejich zásadně vyšší kvalita, ale způsob jejich produkce. U certifikace dřeva je to ale přece jen trochu jinak.
Nejen na polích, ale samozřejmě i v lesích je samozřejmě správné hospodařit tak, abychom nevybydlovali již tak dost vybydlenou naší krajinu a přírodu budoucím generacím. To má zvláště u nás, kde lesy tvoří třetinu území státu, významný vliv také na prevenci rizik sucha a povodní, což je již aktuálně, a ještě více bude v budoucnosti, jeden z největších problémů naší země. Na první pohled tak působí tlak na označování dřeva z našich lesů certifikátem FSC logicky, na což poněkud naivně naskočila i Hospodářská komora ČR. Jenže konkurenční „neekologický“ certifikát PEFC garantuje udržitelné hospodaření v lesích také, a navíc je podstatně častěji používán ve vyspělých evropských i neevropských zemích, zatímco metodou FSC jsou v ČR označována jen dvě procenta dřeva. Skutečnost, že oba certifikáty poskytují záruku správného (udržitelného) hospodaření v lesích, oficiálně potvrdily všechny k tomu kompetentní organizace, jako Světový fond na ochranu přírody či Světové spotřebitelské fórum, a na půdě EU Evropská Komise, Evropský parlament a Evropská obchodní komora. Mělo by tak být věcí volby, kdo a kde bude jaký certifikát používat. To ale zastánci FSC nerespektují.
K posílení svých pozic dokázali dokonce přesvědčit nadnárodní koncern IKEA, aby veřejně vyhlásil, že od roku 2020 bude v Česku akceptovat jen FSC certifikát, přestože se u nás téměř nepoužívá. Problém se už také stal součástí předvolebního politického boje, neboť strana Zelených zorganizovala petici, podle které má ministr zemědělství Marian Jurečka zabránit tomu, aby „těžaři dál ničili české lesy“. Za tím je ovšem především snaha, aby k certifikátu úřednickým rozhodnutím přistoupily LČR, což je mnohem snadnější metoda, než přemlouvat k certifikaci FSC tisíce drobných vlastníků lesů, když o ni nijak zvlášť nestojí. Jednou ranou by se tak mohl stát FSC na území ČR dominantní, protože LČR společně s Vojenskými lesy a statky obhospodařují v naší zemi přes polovinu lesních porostů.
Ministerstvo zemědělství naštěstí zatím těmto tlakům nepodléhá, a za to je třeba ministra Jurečku pochválit. Je totiž zřejmé, že recertifikací by vznikly podnikatelům v lesním hospodářství v ČR nemalé a zbytečné náklady a na tak již dosti nabitém konkurenčním prostředí v EU by poklesla jejich konkurenceschopnost. Především je to ale zbytečné, protože tuzemská lesnická legislativa patří k nejpřísnějším na světě, takže k udržitelnému lesnickému hospodaření by u nás nebyl třeba fakticky žádný certifikát a stačilo by jen dodržovat zákony. Pokud se ale spasitelé lidstva a přírody domnívají, že je certifikát nutný, stačí, jak již bylo řečeno, systém PEFC, případně je možné zvyšovat plochy FSC postupně – a hlavně dobrovolně.
I proto, že systémem FSC je v současné době označováno dřevo především z východu, například z Ruska, Ukrajiny a obecně postsovětských zemí, zatímco PEFC se používá dominantně ve většině zemí EU, kromě Polska. FSC přitom zdaleka neposkytuje takovou záruku ekologického hospodaření, jak tvrdí jeho zastánci a autoři. Onen „ekologický“ systém se totiž řídí v různých zemích různými standardy, a například jeho aplikace v Rusku v praxi znamená, že součástí ekologicky obhospodařovaných lesních porostů jsou holiny o ploše desítek hektarů, což by bylo v ČR i bez jakéhokoli certifikátu porušením zákona. Pokrytecky se ostatně chová i samotná IKEA – zatímco v Česku chce vyžadovat certifikát FSC, v sousedním Slovensku si nechala v prosinci loňského roku zaregistrovat pro ni v ČR nepřijatelný certifikát PEFC. Což znamená, že úmysly IKEA nejsou zas tak ryze ekologické, ale spíše pragmaticky obchodní. Stejně jako Zelených a zastánců FSC. Jenom ta příroda v tom trochu chybí – vztah k ní se totiž nevybuduje certifikáty, ale lidským přístupem se selským rozumem.