Přestože nejrozsáhlejší část plochy ČR obhospodařují zemědělci (a z toho polovinu pozemků zemědělci s výměrou pozemků nad 1 000 hektarů), kteří by se tak logicky měli nejvíce podílet na opatřeních zlepšující stav naší krajiny například prostřednictvím drobných vodních ploch a míst, kde se voda po deštích dokáže vsáknout a zadržet, nejsou to tyto subjekty, které se alespoň o částečnou nápravu stávajícího nevyhovujícího stavu snaží. Pravda, i oni dodržují parametry takzvaného „ozelenění“ (greening), jinak by přišli o 30 procent dotací na plochu, což není málo. Tím to ovšem většinou končí, ale protože zásady greeningu splňují, veřejně prezentují, že se také na prevenci rizik sucha podílejí.

Svým způsobem kupodivu jsou tak v programech a projektech zadržování vody v krajině daleko aktivnější lesníci, a to dokonce i ti, kteří jsou obvykle předmětem kritiky – jako třeba státní podnik Lesy České republiky (Lesy ČR). Ten představil v rámci výročí Dne Země (ne zrovna velká část populace ví, že takový den vůbec existuje) projekt „Vracíme vodu lesu“, s rozpočtem zhruba jedné miliardy korun, v jehož rámci vzniká a především má vzniknout celá řada drobných vodních ploch na lesních pozemcích nebo v jejich bezprostředním okolí, které ke zlepšení vodní bilance lesních porostů přispějí. Také další státní podnik – Vojenské lesy a statky (VLS) odstartoval – také k výročí Dne Země, další fázi programu „Živá voda VLS“, který by měl za podstatně skromnějších nákladů 73 milionů korun zvýšit schopnost krajiny zadržovat vodu na 20 lokalitách. Samozřejmě že je i pro lesníky důležité, aby byl v lesích dostatek vody. Pokud by tomu tak nebylo – a to v dostatečné míře do současné doby nebylo – hrozí u suchem oslabených stromů vyšší riziko přemnožení (nejen) kůrovce. I tak ale lesy zadržují aktuálně více vody než pole, takže akce lesů jsou chvályhodné, důležité a potřebné – ale těžiště prevence rizik sucha je prostě v zemědělské krajině. A částečně i v intravilánech obcí.

Obce však, jak zaznělo na nedávné konferenci o hospodaření s vodou v Brně, o investice do zlepšení zadržování vody nemají příliš velký zájem. Za dva roky existence dotačního programu, v němž stát, v tomto případě Ministerstvo životního prostředí, přispívá obcím na 85 vynaložených nákladů, přišlo na MŽP podle náměstka ministra Jana Kříže pouze 20 žádostí obcí o dotace na zadržování vody.
Ke zlepšení stavu naší krajiny má přispět také projekt Asociace soukromého zemědělství ČR s názvem „Pestrá krajina“, jehož druhý ročník byl vyhlášen letos v dubnu. Na uvedeném programu je přitom nejcennější, že nemá žádnou vazbu na dotace a jde tak o dobrovolnou aktivitu, zejména sedláků z rodinných farem, kteří chtějí přirozeně udržovat v řádném stavu své grunty, aby je mohli předat svým potomkům. Dlužno navíc dodat, že program „Pestrá krajina“ je jen zastřešujícím pojmem pro aktivity, které i tak sedláci dělají. Stejně tak je třeba dodat, že i Lesy ČR i VLS svými stávajícími projekty jen dále pokračují v aktivitách, které už fungují řadu let, byť o nich veřejnost téměř neví.

Bohužel, žádné taková aktivity ani programy nevymýšlí ti, na nichž nejvíc záleží, tedy velké průmyslové zemědělské podniky. Ty musí ke změnám nutit zpřísňováním požadavků na hospodaření Ministerstvo zemědělství (například snížením maximální plochy monokultur na 30 hektarů nebo doplňováním zásad „Dobrého zemědělského a environmentálního stavu – DZES), což hodně vypovídá o přístupu takových podniků k prostředí, v němž podnikají. Samozřejmě ne všichni „velcí“ jsou takoví, stejně tak jako ne všichni „malí“ jsou vždy v udržitelném podnikání zodpovědní. Jasné je ale jedno – nezmění-li se přístup ke krajině u všech a v zemědělství jako celku, může společnost vynakládat na prevenci rizik sucha stále více peněz, aniž by se něco významně změnilo. Stačilo by přitom pro začátek, aby si zemědělci vzali příklad z lesáků, kteří sice v minulosti jistě podcenili rizika kůrovcové kalamity, ale již tehdy a dnes také proti tomu dělají alespoň něco.
Petr Havel