Jednou z mnoha nelogických regulací v souvislosti s pandemií koronaviru je stále trvající „zákaz“ putovních vodáckých táborů, a to i poté, co již bylo povoleno téměř vše, včetně společenských akcí v počtu do 500 lidí. Jde tak o jeden z mnoha důkazů odtrženosti vládních kroků od reality nebo minimálně o nesprávné vstupní informace o tom, jak vodácké tábory fungují.

Podle statistik sjede ročně nějakou řeku v ČR zhruba 800 000 lidí, což je nepochybně skutečně velké množství. Putovní vodácký tábor ovšem čítá v průměru 30 jedinců (tedy řádově méně), a navíc jde o oblíbenou prázdninovou aktivitu pro děti. Vzhledem k tomu, že letošní dovolenou stráví v naší zemi mnohem více obyvatel ČR, je otázkou, nakolik budou schopné poptávku naplnit tuzemské ubytovací kapacity tento zájem. Lze jen připomenout, že vodácké putovní tábory žádné ubytovací kapacity nepotřebují. Což ovšem mimo jiné také znamená nižší riziko kontaktů s dalšími lidmi. Vodácké putovní tábory jsou naopak žádoucím pobytem na vzduchu, v přírodě, a tedy formou přirozeného posilování imunity.

Situace je o to nesmyslnější, že přímý zákaz putovních vodáckých táborů vydán nebyl. Epidemiologové nicméně jejich pořádání „důrazně nedoporučují“, což organizátory těchto akcí logicky odrazuje. Například pro oddíly vodních skautů je ale nemožnost pořádat vodácký putovní tábor téměř likvidační. „Je to podstata činnosti oddílu, vyvrcholení celoroční práce. Když o tuto akci přijdeme, děti nemusejí již v září do oddílu nastoupit,“ říká David Svoboda, kapitán vodních skautů. „Je důležité se ptát, jestli není lepší, pokud budou děti izolované na řece a v přírodě pod dohledem několika vedoucích, kde budou mít náplň volného času, nebo jestli budou bez dozoru v nákupních centrech, kinech nebo doma na počítačích. Nemluvě o psychohygieně z mnoha měsíců trvající karantény a ztráty kontaktu s kamarády. Mnohé děti mají vodácký oddíl jako jediný koníček,“ připomíná i předseda Asociace vodní turistiky a sportu Petr Ptáček.

Paradoxem navíc je, že splouvání řek dětí s rodiči je povoleno. Pokud by se přitom porovnávalo epidemiologické riziko vodáckých „part“ a putovních vodáckých táborů pro děti, je evidentní, že je u vodáckých táborů, právě kvůli omezení rizika dalších mezilidských kontaktů, mnohem nižší. A kromě toho jsou povoleny klasické dětské tábory, příměstské tábory a další akce, kde je opět epidemiologické riziko vyšší, než „na vodě“. Komu tedy vadí vodáci?
Petr Havel