I když Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ) vydal svou zprávu o účinnosti finančních prostředků, které měly v letech 2013 až 2020 snižovat znečištění vodních zdrojů před více než 10 dny, nezazněly ve veřejném prostoru stále některé důležité informace, které se závěry NKÚ i jejich interpretací souvisejí. Také proto jsou zjištění NKÚ vztahována i na kvalitu pitné vody, přestože Úřad se věnoval míře znečištění zdrojů podzemních a povrchových vod pesticidy, tedy znečištění „surové vody“, která se ovšem ke konečnému spotřebiteli dostává jako voda pitná až po řadě technologických úprav v takzvaných úpravnách vod, a tedy ve zcela jiné kvalitě z pohledu množství kontaminantů – pokud spotřebitelé konzumují pitnou vodu z vodovodních řadů, tedy z „trubek“, a ne ze soukromých studní, z nichž konzumovaná voda žádnou úpravnou neprochází.

Konstatování, že „roste počet povolovaných výjimek z hygienického limitu pro pitnou vodu“, s tím, že „zatímco v roce 2013 šlo o 15 oblastí, v roce 2019 se jednalo už o 105 oblastí“, jak uvádí NKÚ, je bohužel pravdivé – hlavním důvodem však není zvýšený výskyt pesticidních látek ve vodních zdrojích, ale postupující atomizace ve vodárenské oblasti a růst požadavků na technologie upravující surovou vodu na pitnou. Atomizace – tedy osamostatňování se některých oblastí s cílem mít pod kontrolou zdroje a ceny vody totiž vede k nedostatečné tvorbě finančních prostředků nutných mimo jiné právě k investicím do vodohospodářské infrastruktury a nových technologií, neboť malé množství takzvaných „ekvivalentních obyvatel“ (lidí zásobovaných vodou jednou konkrétní vodárenskou společností) nedokáže z cen vodného a stočného potřebné množství peněz vygenerovat. Na rizika atomizace upozorňují vodohospodáři, ale i zainteresované resorty (Ministerstvo zemědělství i Ministerstvo životního prostředí) mnoho let, uvedený proces ale stále probíhá.

Pesticidy, respektive jejich pozůstatky v povrchových i podzemních vodách pochopitelně jsou – a ještě dlouho tam budou, i kdyby se v našem zemědělství přestaly tyto látky zcela používat. „Poločas rozpadu“ takových látek bývá velmi dlouhý a kromě toho trvá i řadu let, než se dostanou do hlouběji uložených podzemních vod – i sám NKÚ ostatně přiznává, že mezi kontaminanty je řada látek, které se v současné době (a některé již skutečně dlouho) nesmí používat. NKÚ ve svém závěru také konstatoval, že situace se v tomto směru v ČR nemění a na některých místech se dokonce zhoršuje. K objektivitě hodnocení je ale třeba dodat, že množství látek, které je předmětem monitoringu kvality vod, neustále a výrazně roste. Zatímco ještě před deseti lety se sledovala ve vodách necelá stovka potenciálně rizikových látek (a v dřívější minulosti dokonce jen necelá desítka látek), v loňském roce to již bylo téměř 200 látek. Zároveň také roste citlivost laboratorních přístrojů, které příslušné látky detekují. To v praxi znamená, že mnohé z nich bychom ještě nedávno nedokázali ve vodě odhalit, v současné době ale již dokážeme ve vodě najít kontaminanty v nižších koncentracích a širším spektru, než ještě před několika lety. Z toho lze pak snadno učinit závěr, že množství (nejen) pesticidů ve vodě neklesá, a lokálně může i růst.

Pokud se pak týká samotného zemědělského hospodaření a podnikání, pak i tam je vhodné doplnit celou řadu údajů. Jednak že každoroční objem dotací do zemědělství nečiní jen zhruba 30 miliard korun (tento údaj se týká pouze takzvaných přímých plateb neboli plateb na plochu), ale mnohem více, připočítáme-li dotace na Program rozvoje venkova, Národní dotační programy a další podpory. To sice na jednu stranu teoreticky znamená, že potenciálně je peněz na zlepšování kvality zdrojů vody ještě více, než uvádí NKÚ, na druhou stranu ale podléhají jednotlivé dotační programy základním parametrům Společné zemědělské politiky EU, takže „do vody“ nelze použít jakékoli dotační prostředky. Je také třeba připomenout, že zmiňovaná integrovaná ochrana rostlin je předmětem dotačních titulů, přičemž zemědělci je tento program hojně využíván, neboť jim sice přináší některé povinnosti navíc, také ale větší sumu podpor. A pokud se týká evidence spotřeby chemických prostředků a hnojiv, pak tu musí vést každý hospodařící zemědělec pro případ kontrol plnění podmínek hospodaření ze strany Státního zemědělského intervenčního fondu. Evidence těchto prostředků se tedy vede, a pro kontrolní orgány, což je v tomto případě také Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský, je veřejně přístupná. A konečně – pouze 10 procent kontrolovaných zemědělských podniků je zcela standardní kontrolní vzorek, který by měl být i podle pravidel EU dostatečně reprezentativní pro potřeby statistických zjištění. Sami zemědělci přitom považují už i stávají objem kontrol svého hospodaření (včetně používání chemických látek) za mimořádně nadměrnou byrokracii, která jim ročně odebere čas v objemu celých tří pracovních týdnů.

To vše samozřejmě neznamená, že je stav našich zdrojů pitné vody a vody vůbec uspokojující. Určitě je velký prostor jak pro lepší zacílení dotací, tak pro cílené snižování používání chemických prostředků (nejen) v zemědělství. Je ale vhodné si také uvědomit, že zdrojem kontaminace není jen zemědělství, ale také řada stále dostatečně nezajištěných starých ekologických zátěží (z poslední doby například případ v Čenkovicích), přívalové deště splachující do vody látky, které by se do ní jinak nedostaly, nebo samotný, mikroskopickými a často karcinogenními látkami kontaminovaný vzduch, a to nejen prostřednictvím větrné eroze.

Obdobně jako kvalita vody zajímá pochopitelně veřejnost i cena vody – a také v tomto případě je žádoucí správně interpretovat nedávno zveřejněný cenový výměr Ministerstva financí stanovující zásady cenotvorby vodného a stočného na příštích pět let. Uvedený cenový výměr je totiž interpretován také jako možný nástroj ke snížení cen vodného, což je sice teoreticky možné, reálně ale bude jeho důsledkem spíše opak. Podstatné na uvedeném dokumentu totiž je, že zpřesňuje systém kalkulace nákladů na cenu vody a především povinnost vytvářet dostatečné finanční zdroje na rozvoj a obnovu vodohospodářské infrastruktury. Právě to se u některých společností v minulosti nedělo, přičemž jedním z důsledků bylo sice nižší vodné, avšak na úkor obnovy a budoucnosti. Už dnes sice existuje povinnost finanční prostředky (nejen) na opravy generovat, vymahatelnost této povinnosti však vázla. Uniknout z ní bude nyní složitější, a právě to u společností, které literu zákona dosud nedodržovaly, povede spíše k růstu cen tak, aby mohly podmínky cenového výměru splnit. Pětiletý cenový výměr navíc umožňuje vodohospodářským společnostem lépe plánovat investice, což by tedy v některých případech mohlo díky včasnému uzavírání příslušných smluv přinést i dočasné snížení vodného – ale to budou spíše výjimky. Náklady na vše, včetně stavebního materiálu, cena lidské práce a požadavky na moderní vodárenské technologie totiž stále rostou.

Petr Havel