Nedávné definitivní schválení obecného rámce změn ve Společné zemědělské politice EU (SZP) Evropským parlamentem a současná finalizace Strategického dokumentu na základě diskusí Ministerstva zemědělství a nevládních, (nejen) zemědělských organizací generuje zvýšený mediální zájem o pojetí zemědělské politiky ČR v následujících letech. Ne vždy je přitom zřejmé, co je a bude, a naopak co není a nebude pro zemědělství v naší zemi podstatné.

V první řadě je nutné konstatovat, že praktickou aplikací SZP v tuzemském zemědělství představuje především Strategický dokument, což je v podání ČR zhruba 500stránkový materiál, který je nutné do konce letošního roku odeslat k posouzení Evropské Komisi. Konzultace k němu již několik měsíců probíhají, a Komise již k němu také zaslala celou řadu připomínek. Strategický dokument přitom ze zásad přijatých Evropským parlamentem vychází, přesto je ale třeba zdůraznit, že teze přijaté na evropské úrovni nebudou mít na naše zemědělství zdaleka takový vliv, jaký se jim přikládá. Nastavení základních finančních toků i zásad udržitelnějšího zemědělského hospodaření bude záležet na Ministerstvu zemědělství a výsledcích jednání s Evropskou Komisí. Odhadovat a komentovat podobu a důsledky změn SZP tak v praxi znamená ponořit se do zmiňovaného Strategického dokumentu, což není jednoduché, už i proto, že některá plánovaná opatření nemají ani ze strany ČR, ale ani ze strany EU, stále konečnou podobu.

Po celou dobu diskusí o budoucí SZP je přitom v naší zemi dominantním tématem zastropování, tedy krácení dotací největším průmyslovým zemědělským podnikům. K tomu je však vhodné doplnit, že pokud by se krácení dotklo podniků, u nichž by dotace přesáhly ročně částku 100 000 eur (což je rámec odsouhlasený Evropským parlamentem), žádný zásadní propad dotací by tyto podniky nepostihl, zejména pokud by měly možnost odpočtu 100 procent mzdových nákladů, a pokud by zároveň nebyla sledovaná majetková propojenost takových podniků. Je také třeba vědět, že kráceny by byly takovým podnikům jen základní platby na plochu, ale ne ekoplatby. Tímto způsobem by se tedy moc peněz na zvýšení podpor mikro, malých a středních zemědělcům neušetřilo, a zastropování by tak mělo spíše symbolický význam signalizující, že naše země již nechce dál jít cestou další pokračující koncentrace obhospodařované a vlastněné půdy.
Podle posledních výpočtů Ústavu zemědělských a ekonomických informací (ÚZEI) se tak ukazuje jako mnohem efektivnější nástroj podpory menších zemědělců takzvaná redistribuce (zvýšená platba na první hektary), pokud by se ale zvýšil dosud uvažovaný podíl 10 procent vyčleněný na tyto účely z přímých dotací na 30 procent. V takovém případě by vzrostla podpora zemědělců obhospodařující plochy do 100 hektarů podle modelových výpočtů ÚZEI o 47,7 procenta (při plánované redistribuci 10 procent jen o 19 procent), a zemědělců obhospodařující plochy 100 až 500 hektarů o 15 procent (při redistribuci 10 procent pouze o 9 procent). Naopak podpora největších zemědělských podniků obhospodařující plochy nad 2 000 hektarů by klesla při redistribuci 10 procent jen o 0,2 procenta, ale ani při redistribuci 30 procent by se významně nesnížila, konkrétně by šlo o 6 procent. Efekt zvýšené platby na první hektary, pokud by se na ní vyčlenilo 30 z obálky na přímé platby, by tak výrazně pomohl menším zemědělcům a nijak zásadně nezasáhl největší zemědělské podniky, což se zdá být v současné době poměrně dobrý kompromis.

Dalším, často v ČR diskutovaným opatřením je povinnost zvýšit do roku 2030 podíl ekologicky obhospodařovaných ploch na 25 procent, přičemž v programovém období do roku 2027 by mělo jít o 22 procent. To ovšem pro ČR nebude tak zásadní problém, jako pro jiné členské země EU, neboť již dnes činí v ČR podíl ekologicky obhospodařovaných ploch více než 15 procent a je třetí nejvyšší v EU. Jde však o to, co bude výsledným produktem. Pokud se totiž nezvýší podpora ekologického zemědělství a také podpora zpracování zemědělských surovin přímo na farmách, může být výsledkem, jako tomu bylo už v minulosti, jen „ekologické seno“. Proto je žádoucí zvýšit spolufinancování takzvaného II. Pilíře z národních zdrojů na vládou již schválených 65 procent, což je ale i tak podíl, který bude zřejmě patřit v rámci EU mezi nejnižší, neboť řada zemí hodlá využít maximální míru povoleného spolufinancování ve výši 80 procent. Samo kofinancování ve výši 65 procent ale nestačí, mnohem důležitější bude, jak budou příslušné finanční prostředky použity. Značná část z nich má jít totiž do podpor „animal welfare“ (pohody zvířat), především pak do chovů drůbeže a prasat, což ovšem představuje podporu pouze pro malou část, často skutečně velkých zemědělců a zpracovatelů, kteří tak prostřednictvím „svých“ podpor uberou dotace všem. Chovy drůbeže a prasat se přitom potýkají se značnými problémy a ztrátovostí, jak ostatně tento týden zaznělo i na tiskovce Agrární komory ČR. Je však třeba říci, že dotace podporující chov drůbeže a prasat by mohly být nižší, nebo dokonce žádné, pokud by byli ochotni spotřebitelé v ČR kupovat tuzemské drůbeží a vepřové maso za vyšší ceny, a zemědělcům také platili vyšší ceny odběratelé jejich produkce. Lze tedy říci, což jistě mnohým nebude příjemné, že se na často kritizované nevhodné struktuře dotací do zemědělství podílí svým výběrem a preferencí potravin i sami tuzemští spotřebitelé.

Třetí skupinou opatření, které mají mít pro změnu hlavní dopad do stavu zemědělské krajiny, zvýšení její pestrosti i druhové pestrosti či omezení rizik eroze, jsou podmínky pro dodržování „dobrého zemědělského a environmentálního stavu“ (DZES, nebo také GAEC). O nich je možné říci, že jsou v současné době stanoveny velmi měkce a jejich dodržení nepředstavuje větší překážku pro žádného zemědělce, což ale také znamená, že se stav zemědělské krajiny fakticky nezmění. Právě v této oblasti je tak možné očekávat kritické připomínky Evropské Komise ke znění Strategického dokumentu, zároveň je ale třeba konstatovat, že některé již vznesené připomínky nebo regulace, které Evropská Komise avizuje, postrádají zemědělskou logiku. Komise se například zdráhá začlenit do opatření proti erozi orbu, která je mimo jiné nutná jako opatření proti utužení půd, což je problém, který se v ČR prakticky neřeší, ačkoli utužení půd představuje v současné době větší problém, než eroze. Řadě regulací ze strany EU také podléhá jinak velmi potřebné využití organické hmoty při zapravování do půdy. Komise také požaduje v rámci podmínek vegetačního pokryvu ponechání porostů meziplodin minimálně 4 až 5 měsíců přímo na polích, což ale představuje nemožnost pěstovat na takových plochách některé plodiny. Do krajinných prvků pak Komise nehodlá zařadit takzvané vnější krajinné prvky, ačkoli z pohledu pestrosti krajiny je úplně jedno, zdali se takový prvek nachází přímo na poli, nebo jeho okraji.

I když lze tedy v obecné rovině konstatovat, že za budoucí podobu našeho zemědělství a stav krajiny budeme odpovědní my sami, je korektní také dodat, že některá pro životní prostředí vhodná opatření odmítá i Evropská Komise, přičemž jde pro krajinu často důležitější opatření, než je třeba obecný cíl 25 procent ploch obhospodařovaných v režimu ekologického zemědělství.
Petr Havel