Apely našich zemědělců na současnou vládu požadující změny ve Strategickém plánu SZP (materiálu nastavující podmínky dotací a jejich výši) na straně jedné, a naopak zachování podoby tohoto dokumentu, která vznikla ještě za vlády předchozí na straně druhé, staví nejen stávající vedení resortu, ale i celý kabinet Petra Fialy do situace, kdy bude jakékoli rozhodnutí vnímáno jako špatné. Stanoviska tuzemských nevládních zemědělských organizací jsou totiž natolik neslučitelná, že bez nějakého aktualizovaného „dohodovacího řízení“ mezi nimi se léta budované příkopy v našem zemědělství ještě dále prohloubí, což v obecné rovině není v zájmu vůbec nikoho, ani zemědělců, ani politiků. Vůbec nejlepším strategickým rozhodnutím stávající vládní koalice by proto bylo vyjednat s Evropskou Komisí ne dvoutýdenní, ale alespoň dvouměsíční odklad pro zaslání finální podoby Strategického plánu SZP ze strany ČR do Bruselu, a takto získaný čas využít ke změnám uvedeného materiálu včetně konzultací se zemědělskými praktiky.

Jednou z významných neznámých, které s budoucím nastavením tuzemské zemědělské politiky souvisí, je přitom absence politického rozhodnutí o míře spolufinancování evropských peněz v takzvaném Pilíři II Společné zemědělské politiky EU (SZP), které bude mít na strukturu dotací zásadní vliv. Stávající koalice deklarovala minimální míru kofinancování ve výši 35 procent, předchozí kabinet ale schválil kofinancování ve výši 65 procent. Rozdíl mezi oběma čísly přitom v praxi znamená nemálo miliard korun ročně, které ale budou rozhodovat o takových „maličkostech“, jako je podpora ekologického zemědělství, zemědělství v takzvaných znevýhodněných oblastech (většinou horské a podhorské oblasti), nebo o míře investic do živočišné výroby, tedy chovů hospodářských zvířat. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že jednotlivé finanční toky a podmínky dotací jsou v dokumentu mezi sebou poměrně složitě provázány, takže zásah do některé položky se projeví v položce jiné, i zdánlivě nesouvisející, a často ne v jediné. „Přešívání“ Strategického plánu SZP horkou jehlou se tak jeví jako hodně rizikové, což by snad mohli úředníci v Bruselu pochopit.

Je přitom zcela zřejmé, že snahy Agrární komory ČR (AK ČR) a Zemědělského svazu ČR zcela zachovat původní podobu uvedeného dokumentu nejsou reálné, nejen zemědělsky, ale také politicky. Stejně tak je ale třeba objektivně konstatovat, že ani veškeré návrhy Asociace soukromého zemědělství ČR (ASZ ČR) prosazující zásadní revizi dokumentu nebude možné v praxi splnit. Ustoupit tak musí ze všech požadavků všichni, což je ale alespoň do určité míry možné jen prostřednictvím dialogu v co nejkratší, ale ne nulové době. Základní obecnou linií by pak měla být taková rozhodnutí, kterou jsou žádoucí a přínosná pro naše zemědělství jako celek, neboť jedině tak lze skutečně naplnit tezi o „kyvadlu v rovnovážném stavu“.

Hned na začátku je pak vhodné konstatovat, že v tomto smyslu není ani náhodou prioritou mimořádně často konstatovaná „podpora precizního zemědělství“. Precizní zemědělství je totiž v praxi pouze jednou z mnoha technologií, jak snížit kontaminaci půd chemickými prostředky, zvýšit efektivitu při obdělávání polí či snížit riziko zhutnění pozemků, není ale aplikovatelná všude a navíc je třeba zdůraznit, že precizní zemědělství si žádá určité vstupní náklady a vyplatí se především při obdělávání větších zemědělských ploch. Tedy: Nic proti preciznímu zemědělství, ale priorita to prostě není.

Dalším z mýtů, se kterým se v ČR mediálně roky pracuje, je podpora malých a středních zemědělců prostřednictvím zastropování, tedy krácení dotací největším zemědělským podnikům. Vzhledem k tomu, že Evropský parlament schválil jako součást zastropování možnost odpočtu 100 procent mzdových nákladů na zaměstnance podniků, kterým by měly být dotace kráceny, ubere zastropování takovým podnikům jen několik procent dotací, což je jako nástroj pro zvýšení podpory všech ostatních zemědělských subjektů zcela nevýznamné. Pro stávající vládu patrně může být politicky obtížné se zastropování vzdát, pokud chce ale skutečně nejen malým a středním, ale i značné části větších podniků finančně pomoci, je daleko efektivnějším nástrojem zvýšená platba na prvních 150 hektarů, takzvaná redistribuce.

Pokud by se na redistribuci vyčlenilo 30 procent z přímých plateb na plochu (jde o veřejně prezentované výpočty Ústavu zemědělských a ekonomických informací – ÚZEI, který pro Ministerstvo zemědělství (MZE) zpracovává drtivou většinu dat, z nichž vychází Strategický plán SZP), zvýšily by se dotace pro zemědělce do 100 hektarů o 47 procent, pro zemědělce do 500 hektarů o 15 procent, pro zemědělce obhospodařující plochy od 500 do 1000 by se dotace snížily jen o 1 procento a pro všechny větší hospodáře nad 1000 hektarů o 6 procent. Připomenout lze přitom, že o velkorysé redistribuci mluvil už v době svého působení na MZE Marián Jurečka a zároveň je třeba konstatovat, že původní verze dokumentu počítala s vyčleněním jen 10 procent peněz na platbu na „první hektary“, což by zemědělcům do 100 hektarů zvýšilo dotace jen o 19 procent a největším zemědělským podnikům nad 1000 hektarů by se dotace zkrátily o pouhých 0,2 procenta. Zároveň je vhodné uvést, že výměry 500 až 1000 hektarů představují v praxi už dost velké zemědělské podniky, i v rámci ČR, kde je průměrná výměra na jeden podnik něco přes 130 hektarů, přičemž v rámci EU je to aktuálně zhruba 18 hektarů na podnik. Čísel je to hodně, ale docela dobře demonstrují širší souvislosti týkající se velikosti zemědělských podniků a hlavně zamýšlené struktury dotací a jejich dopadů.

Platby na plochu a z nich vyčleněné dotace na prvních 150 hektarů nejsou přitom zdaleka jediné finanční prostředky pro zemědělce, jde ale o nejjednodušší dotace, což vyhovuje skutečně spíš menším podnikům, které nemají čas a aparát žádat o dotace prostřednictvím projektů, což je princip podpor z již zmiňovaného Pilíře II. Pokud tedy největší podniky přijdou o část (maximálně 6 procent, a to není mnoho) dotací v rámci Pilíře I., což jsou obecně řečeno ony přímé platby na plochu včetně redistribuce, mohou si to vynahradit právě podobě projektů v Pilíři II, což ovšem souvisí s výší kofinancování, které bylo zmíněno v úvodu. Tak či tak by měla v případě redistribuce ustoupit ze svých požadavků AK ČR.

Právě Pilíř II by měl sloužit jako zdroj podpory chovů zvířat a živočišné produkce, neboť Pilíř I je v zásadě směrován do rostlinné výroby. Je přitom zřejmé, že podpora živočišné produkce, která je mimo jiné také velmi významná také pro produkci statkových hnojiv, by měla být nasměrována jednak do zlepšení životních podmínek zvířat (animal welfare), a do investic do nových technologií. Konstrukce podpory živočišné produkce ve Strategickém plánu SZP je ale neobratná, neboť animal welfare se týká jen prasat a drůbeže, a navíc se kvůli vyššímu objemu peněz na podporu takových chovů poměrně složitou konstrukcí vytváří uměle prostor na další podporu živočišné produkce, který je poměrně dost složitý na vysvětlování. Je ale zřejmé, že by na podporu živočišné produkce (prasat a drůbeže) neměla ČR rezignovat, zvláště když jde o dva druhy nejkonzumovanějšího masa v ČR. Zhruba 5 miliard korun, které by měly v souhrnu s dalšími typy dotací do příslušných podniků jít, se tak nejeví v kontextu s téměř 60 miliardami dotací do zemědělství ročně jako nějaká zásadní částka, a tady by měla naopak ze svých požadavků ustoupit ASZ ČR. Podpora živočišné produkce by ale měla být určitě sofistikovanější, třeba nějakým ohodnocením produkce statkových hnojiv nebo propracovanější podporou zpracování masa – pouhá výstavba či rekonstrukce kravínů, vepřínů nebo drůbežáren klesající živočišnou produkci v ČR nezachrání.

Nakonec ještě jeden příklad, o kterém se moc nemluví, má však nemalý strategický význam – totiž podpora mladých začínajících farmářů. Uvedený příklad je jedním z těch, které by mohly při změnách ve Strategickém plánu SZP sloužit jako modelové – tedy, kde lze z obou stran nějakým způsobem ustoupit, ale zachovat přitom program, který je z pohledu nastávající i žádoucí generační výměny v zemědělství v zájmu úplně všech zemědělců. Současná podoba Strategického plánu počítá s podporou mladých začínajících zemědělců ve výši 3 500 korun na hektar, ASZ ČR navrhuje platbu 6 600 korun a hektar na prvních 90 hektarů po dobu pěti let. Modelový kompromis by přitom mohl vypadat tak, že by činila výše takové platby podle ASZ ČR oněch 6 600 korun, ale počet takto podporovaných hektarů by mohl být nižší, například 50, ale třeba i méně hektarů – mnozí z dnes úspěšných zemědělců začínali na ještě menších výměrách.

Jak je ale celá situace, nejen u začínajících zemědělců komplikovaná, lze demonstrovat na absenci dalších nezbytných podmínek pro to, aby mohl nový zájemce o zemědělství začít v ČR hospodařit. Jednak není v naší zemi vůbec zavedeno specifické poradenství pro začínající podnikatele, což by při složitosti startu bylo velmi vhodné, jednak musí začínající zemědělec mít na čem hospodařit. Volná zemědělská půda není, koupit si jí znamená mnohamilionové investice, takže zbývá v praxi pronájem. V tom mohou sehrát zásadní roli obce, musí se však změnit legislativa při výběrových řízení, a navíc je třeba tuto změnu alespoň deklarovat (a samozřejmě jí následně dodržet), jinak moc začínajících zemědělců reálně nezačne. Problém je, že obce mají své vlastní zájmy a své vlastní nezemědělské organizace a spadají také pod jiné ministerstvo, než zemědělství, takže i tak fatální téma, jako je generační výměna, je nadresortní problém. Nejen výše zmiňované příklady jsou tak legitimním důvodem, aby se alespoň o pár týdnů finální podoba Strategického plánu SZP před odesláním do Bruselu odložila, když nám to Brusel povolí…

Petr Havel