I když to většina spotřebitelské ani zemědělské veřejnosti v ČR zatím příliš nevnímá, probíhají zejména v přístupu k zemědělství a výrobě potravin v zahraničí zásadní procesy, jejichž cílem je reagovat na probíhající změny v nákupních a spotřebitelských preferencích ve vyspělém světě.

Kromě toho, že se v souvislosti s produkcí zemědělských surovin a potravin z nich vyrobených mluví stále častěji o uhlíkové stopě, roste také podíl spotřebitelů preferujících veganskou a vegetariánskou stravu, nebo alespoň výrazné zlepšení podmínek chovů hospodářských zvířat, jejichž maso a výrobky z něj jsou pak ochotni konzumovat. Na tyto trendy musí reagovat i naše zemědělství a potravinářství, neboť pokud se tak nestane, bude odbyt tuzemské zemědělské a potravinářské produkce postupně klesat.

I proto pojímá řada zemí EU své strategické plány k aplikaci Společné zemědělské politiky EU (SZP) pro příštích pět let jako období příprav a pilotních projektů, jejichž výsledkem bude kromě hospodaření k přírodě šetrnějším způsobem také nabídka potravin s vyšší přidanou hodnotou. Takové trendy podporují v rámci principu taxonomie (v zásadě hodnocení dopadů financovaných projektů na životní prostředí) i banky a investoři, nadnárodní maloobchodní sítě i nadnárodní výrobci potravin, které se již dnes snaží mimo jiné nahrazovat produkty živočišné výroby rostlinnými alternativami nebo nahrazovat průmyslově vyráběné přídatné látky přírodními složkami. Ne vždy musí být nutně výsledkem kvalitnější produkt a často jde o produkty vyrobené s vyššími náklady, a tedy dražší. Především ale jde a půjde o produkty působící na emoce spotřebitelů prostřednictvím nějaké certifikace, která deklaruje nějaký přínos pro konečného spotřebitele, nebo právě pro životní prostředí.

Prostředkem k tomu by se měla stát i podoba českého Strategického plánu SZP, zejména pak programy v rámci Pilíře II obvykle označované jako programy rozvoje venkova a obecně takzvaná ekoschémata, za jejichž dodržování budou zemědělci dotačně ohodnoceni. Ačkoli se v naší zemi v poslední době diskutovalo především zvýšení dotací na prvních 150 hektarů a nastavení podpor pro konvenční zemědělství, bude mít nastavení ekoschémat z hlediska budoucího odbytu zemědělských komodit a potravin z nekonvečního zemědělství daleko větší význam. Už dnes je totiž zřejmé, že ti, kteří doloží při prodeji svých produktů některou, obchodníky a spotřebiteli požadovanou přidanou hodnotu, budou mít vyšší potenciál takové produkty prodávat, než ti, kteří sice budou deklarovat standardní, nebo i vyšší kvalitu svých produktů, avšak bez „nadstandardní certifikace“.

Vyspělé země EU proto vnímají pětileté období počínaje příštím rokem jako období „technologického přezbrojení“, týkající se nejen zemědělského hospodaření v krajině. Významnou výzvu představuje i přístup k animal welfare (pohoda zvířat), nejen ale z pohledu dostatečného prostoru, který by měla hospodářská zvířata mít, ale například i v oblasti snižování emisí čpavku a metanu, vývoje krmiv snižující uhlíkovou stopu nebo produkce organické hmoty pro zlepšení kvality půdy. V tom má Strategický plán SZP nemalé rezervy. To se týká také ekoschémat při hospodaření v krajině, ať již je to podíl neprodukčních ploch, krajinných prvků, vzdálenost hranice pole od vodních toků nebo podpor směrovaných do precizního zemědělství, které jsou zaměřeny na služby využívající GPS a zemědělské techniky, což je ale velmi zúžené pojetí.

I když je logické, že se proti dalšímu zpřísňování ekoschémat (environmentálních opatření) zemědělci brání, měli by je spíše vnímat jako investice do budoucnosti. Podíl zemědělských dotací na celkovém rozpočtu EU klesá a nadále klesat bude, a skutečnost, že pro příštích pět let se zatím tak moc nesnížil, se v dalším období po roce 2027 nebude s pravděpodobností hraničící s jistotou opakovat. Již současný plánovaný objem dotací do zemědělství lze označit za úspěch tohoto resortu, který by se nekonal, kdyby svět nezasáhl koronavirus a s ním spojené výdaje na různé kompenzační programy, s nimiž se „svezlo“ i zemědělství. Po roce 2027 lze ale čekat v rámci EU jiné než zemědělské priority, například energetické, environmentální a podle všeho i obranné.

Pokud tedy ČR nevyužije k potřebnému komoditnímu a technologickému přezbrojení evropské dotační peníze pro období 2023 až 2027, bude muset na nové potravinářské výzvy reagovat za použití národních finančních prostředků, a těch nebude nazbyt. Je tedy velmi žádoucí a skutečně strategické upravit i již upravený Strategický plán SZP tak, aby šly zemědělské dotace a podmínky těchto dotací naproti spotřebitelským a společenským trendům, neboť jejich směr nemůže naše země prakticky ovlivnit. „Certifikované“ potraviny, což nutně nemusí být zrovna bioprodukty, ale třeba deklarovaná struktura použitých krmiv nebo hnojiv, nebo již zmiňovaná uhlíková stopa, budou mít také výhodu při zařazování do Nutri-Score, Planet-Score a dalších systémů, kterými se, ať se to komu líbí nebo ne, bude při výběru potravin řídit nemalá část spotřebitelů. Nejen pro Strategický plán SZP tak platí poněkud zprofanované heslo, které však nabývá nového rozměru, tedy „Kdo dne stojí, kráčí zpět“.
Petr Havel