Ačkoli do našeho zemědělství proudí, a i podle pozměněného „Strategického plánu SZP“ nadále proudit budou desítky miliard korun ročně, už několik měsíců se v ČR vede diskuse o fatálním dopadu pouze malé části finančních podpor v podobě zvýšené platby na prvních 150 hektarů, takzvané redistrubuci, jejímž cílem je více podpořit mikro, malé a střední zemědělce. Je proto vhodné zdůraznit, že redistribuce ve výši 23 procent z přímých plateb, což je ovšem pouze jedna, byť důležitá část zemědělských dotací, znamená přerozdělování necelých 10 procent ze všech plánovaných zemědělských dotací, což v praxi představuje částku něco mezi 4 až 5 miliardami korun, podle vývoje kurzu koruny. Pokud se tedy mají dopady budoucího nastavení zemědělské politiky v ČR hodnotit, bylo by korektní nevytrhovat jednotlivá opatření z kontextu a posuzovat jej komplexně.

Je asi vhodné připomenout, že zemědělci v naší zemi nebudou od příštího roku pobírat jen dotace na plochu (v objemu zhruba 20 miliard korun, z nichž ani ne čtvrtina připadne na zvýšenou platbu na prvních 150 hektarů), ale i přibližně stejný objem dotací v rámci takzvaného Pilíře II (což jsou dnes zejména takzvané Programy rozvoje venkova), národní dotace v plánované výši 5 miliard korun, a také celou řadu nepřímých, případně aktuální problémy řešících, případně na první pohled „neviditelných“ dotací, jako jsou kompenzace újmy vzniklé v důsledku klimatických vlivů, nebo hospodaření v ochranných pásmech vod, nebo pozemkové úpravy plně financované státem, nebo vratky spotřební daně z nafty používané v zemědělství, případně dotace zaměřené environmentálně ze zdrojů Ministerstva životního prostředí, a to vše zdaleka není konečný výčet. Uvedené příklady finančních podpor není nicméně, zejména v současné době, třeba zemědělcům závidět, ale slouží k tomu, aby bylo zřejmé, že emotivní diskuse o redistribuční platbě lemované katastrofickými scénáři o hladu a konci našeho zemědělství, která je z pohledu procent podpor téměř „marginální“, neprezentují pro veřejnost veškeré informace, které by měla vědět.

Skutečností je, že platba na první hektary zvýhodňuje malé a střední zemědělce, i když je třeba dodat, že oněch 150 hektarů představuje v ČR farmu z hlediska obdělávané plochy mírně nadprůměrnou (průměr v ČR je něco přes 130 hektarů), zatímco v celé EU činí průměr ploch jedné farmy zhruba 16 hektarů. Kdyby tak měla ČR strukturu farem obdobnou EU, nebyla by tak výrazná redistribuce v ČR vůbec zapotřebí.

Jenže struktura našeho zemědělství je díky kolektivizaci a rozoraným mezím v 50. letech minulého století jiná, a i když to často nezaznívá, i pozměněný „Strategický plán SZP“ to respektuje. Důležité je v této souvislosti vědět, že zatímco pro menší a střední zemědělce je část zemědělských dotací v podobě plateb na plochu výhodnější, větší střední a velké zemědělské podniky mohou naopak lépe využívat plánované dotace z Pilíře II. K jejich získání je totiž třeba vypracovat často byrokraticky a tedy i časově a invenčně náročné projekty, a na tyto účely mají velké zemědělské podniky své vlastní zaměstnance, na rozdíl od mikro a malých farmářů, kteří chovají hospodářská zvířata nebo obdělávají zemědělské pozemky buď sami, nebo v rámci rodiny, a na zpracování projektů jim nezbývá čas. Obecnou ekonomickou výhodou větších podniků je také možnost nakupovat osiva, hnojiva a další potřebné zboží pro své podnikání výhodněji, prostřednictvím množstevních slev, a naopak s vyšší vyjednávací silou za vyšší cenu prodávat své produkty. Léta zcela pod rozlišovací schopností veřejnosti i politiků jsou pak konkrétní podmínky pro získání dotací v podobě konkrétních dotačních programů, které stanovuje takzvaný Národní monitorovací výbor, které v mnoha případech buď skutečně zvýhodňují větší zemědělce, nebo předpokládají nemalou finanční spoluúčast, jakou si malý zemědělec nemůže dovolit.

Pokud se dnes hovoří o riziku poklesu produkce chmele, zeleniny, ovoce a dalších, takzvaných citlivých komodit, je také vhodné připomenout, že právě takové komodity jsou a podle plánu také v dalších letech budou podporovány nemalými částkami, které se podle typu komodity pohybují i nad hranicí 10 000 korun za hektar, takže teze o tom, že podle upraveného „Strategického plánu SZP“ budou pěstitelé či chovatelé pobírat jen několik tisíc korun na hektar, neodpovídají již dnes a ani v budoucnosti nebudou odpovídat realitě. Samozřejmě to ale znamená, že tyto komodity budou příslušní zemědělci pěstovat a produkovat.

Vždy je přitom možné poukázat na to, že ani uvedené podpory nestačí, a ve světle dramaticky rostoucích nákladů na zemědělskou produkci je třeba konstatovat, že je to aktuálně pravda. Z toho ale také vyplývá, že mnohem více než redistribuce ovlivní ekonomiku našeho zemědělství zahraniční vlivy, ať již jsou to náklady na energetiku, pohonné hmoty, vývoj na komoditních burzách nebo například ceny minerálních hnojiv. Minimálně část zemědělců, a to bez ohledu na svou velikost, je tedy tímto vývojem skutečně ohrožena, řešením ale nejsou různé typy regulace cen, ale to, že zemědělci musí dostávat za své produkty od svých odběratelů, tedy potravinářských podniků, obchodníků a v konečném důsledku od spotřebitelů vyšší ceny. Na budoucí kondici a rozměru našeho zemědělství se tak musí podílet celá společnost, mimo jiné také preferencí tuzemské produkce.

I když se to zas tak často nezmiňuje, je jednou z příčin emotivních konfliktů v nastavení zemědělských dotací v ČR skutečnost, že je naše země na dotacích do zemědělství v rámci EU velmi závislá. To je dáno skutečností, že se v ČR v zemědělství a částečně i v potravinářství vytváří v porovnání s průměrem EU velmi malá přidaná hodnota, takže z ČR se často vyvážejí zemědělské suroviny a naopak dováží finální potraviny, a přidaná hodnota (zisk ze zhodnocení zemědělské produkce) tak zůstává v zahraničí. Jednou z cest ke zlepšení ekonomiky našich zemědělců tak představuje zpracování zemědělské produkce a její prodej v podobě finálních potravin přímo na farmě a v režii samotných zemědělských firem. Tím by se výrazně snížila jejich závislost na odběratelích, na jejichž nízké ceny si zemědělci opakovaně a často oprávněně řadu let stěžují.

Platí také, že současnou situací jsou více ohroženi zemědělci, zabývající se živočišnou výrobou, tedy produkcí masa a mléka. „Živočiška“ je nákladově náročnější jak na pracovní místa, tak na technologie či eliminaci například mikrobiálních rizik, a navíc je produkce těchto komodit vystavena tlaku sílící lobby veganů a vegetariánů, což mimo jiné snižuje možnost rozumného finančního zhodnocení uvedených komodit. K tomu je ale třeba dodat, že právě statková hnojiva z chovů hospodářských zvířat představují nejvhodnější náhradu dnes tak drahých průmyslových hnojiv, k tomu by ale ČR potřebovala odhadem trojnásobný počet hospodářských zvířat, než aktuálně má. Odpůrci stravy živočišného původu by tak také měli vnímat, že svým postojem, byť jim ho nikdo nebere, mimo jiné nepřispívají k žádoucímu zlepšení životního prostředí a kvality půdy. To je však úplně jiná kapitola.

Tu dnešní je vhodné uzavřít především opětovným konstatováním, že redistribuce není a nebude zásadním problémem našeho zemědělství, byť s ní střední a velké podniky nesouhlasí a považují jí za začátek konce našeho zemědělství. Pokud by ale měla naše zemědělství „položit“ necelá desetina dotací, kterou nebude moci část zemědělců v plné míře čerpat, moc dobré vysvědčení by to pro obor generující ročně zhruba 20 miliard zisku (nutno ovšem říci, včetně příjmů z dotací) nebylo.
Petr Havel