Často mám v hlavě ze všech těch informací nestravitelný guláš. Snažím se s tím něco dělat. Dnešní situace českého covidového chaosu by mohla dobře posloužit růstu určité mediální gramotnosti mezi námi. Pokud si člověk dá jen trošku práce, pak ten guláš naředí: uvidí, jaká média upřednostňují paniku, hádky a emoce před informováním, kdo zamlčuje některá fakta a kdo ne (děje se to na všech koncích názorového spektra, u popiračů i lockdownistů, u babišovců i antibabišů, u zemanovců i u pražské kavárny, každý si najde, jakou iluzi chce:-)

V situaci, kdy celosvětově téměř neexistuje jasné VÍM! ale spíš tisíc odstínů více či méně zamlčovaného NEVIM, se dějí věci! Je zajímavé vidět, jak doba internetová (s jejímž nástupem byl svět nadšen, že nikdo nebude moci nic zamlčovat a pravda se dostane ke všem…že si to někteří pamatujete, žejo?) přinesla v rámci manipulace zmatek až do takové míry, že i v naší malinkaté zemi je problém dobrat se jednoznačné informace, jestli třeba české nemocnice kolabují anebo ne…
A tak si člověk může porovnávat, jak kdo kde o čem informuje a tím si vytvářet vlastní mapu, jak která média fungují.

Někde jsem se rozepsal, jak je třeba přijmout fakt, že neexistuje médium, které by ukazovalo pravdivý svět, navíc rozklíčovaný do logických celků, kdy bychom už pak dál sami nemuseli přemýšlet. To je blbost, a čím dřív člověk opustí představu „pravdivých médií“ tím dřív se vydá na cestu z bludu ven. Netvrdím, že všichni lžou, ale homo sapiens, pro kterého je svět z podstaty nepoznatelný ve své velikosti a šíři, není a nemůže být schopen o něm podávat rozpoznanou pravdivou zprávu. Výsledek je vždy ovlivněný názorovými, lidskými a charakterovými limity toho kterého novináře - kdo to má jinak, nebude souhlasit. K tomu si přidejte zájmy majitelů médií, strachy a tlaky politiků a velkobyznysmenů - a máte maglajs, jako pověstný dort pejska a kočičky. Chtít najít jedno pravdivé médium, které svět povaří v hrnci vyplivne PRAVDU, je stejný nonsens, jako chtít po kuchaři, aby i uvařil jediné nejlepší jídlo na světě. Není to (jen) o tom, jestli je kuchař dobrý, ale o tom, co jíme, z čeho vaříme a co nám chutná.

Obrázek o světě si musíme skládat sami a veškerá média jsou prostě ingredience, ze kterých tu gulášovku jménem vlastní světonázor musíme uvařit. Každá kuchařka potvrdí, že celá tato dovednost začíná u nutnosti vybrat si dodavatele surovin. V případě pohledu na svět těmi surovinami jsou zprávy, informace, data (a snad někdy i) fakta.

Když jsem to zveřejnil, několik lidí napsalo, ať tedy napíšu, jak se na ta média dívám já, když jsem tak chytrej. A kruci…

Média jsou obor mého zájmu na poli praktickém i teoretickém už nějakých pětadvacet let. Tak se omlouvám, že nenabízím jednoduché řešení na tři řádky. Ale snažil jsem se zkracovat. Tady je pokus o recept mé vlastní „gulášovky.“ Rovnou dávám svolení, abyste mi pak na konci tohoto textu vynadali, jak to dělám úplně blbě. V pořádku. Do mediálního diskurzu to patří. Od toho vaříme každý po svém.

Takže stoupám si na tenký led tvořený skladbou mého mediálního mixu: sleduji iRozhlas, ČT24 na webu, Deník N, méně často info.cz, rádio Z, Guardian a New York Times, občas komentáře ve Financial Times. Čtu sciencenews.org Je velmi zajímavé vidět, jak některá témata týden poté, co jsou na agendě ve světě, najednou začnou rezonovat i u nás. Velmi zajímavý v tomto bývá - ale spíš býval - Václav Klaus, který občas vtahoval do veřejné debaty témata, jež byla na první pohled kontroverzní, ale třeba v USA už veřejná debata skončila kladně, kdežto u nás to nastolil on a lidem se pak jevil odvážný a osobitý.

Dále se třeba jednou za dva dny podívám na iDnes abych viděl, jak se k tématům staví médium vlastněné premiérem. (a to docela věřím, že jen velmi ojediněle chodí přímé pokyny od majitele, ona ale autocenzura postačí, dokáže být potvora).
Aktuálně.cz mne bohužel několikrát zklamalo, když jsem viděl, jak vadně reportovali o některých kauzách, ve kterých jsem viděl do zákulisí. Přitom na tomto webu mám svůj blog - protože zase skupina lidí, co tu bloguje, mi sedí nejvíc a rád mezi ně patřím. Od této vlastnické sestavy si dávám DVTV - jejich rozhovory bývají sdělené, nejdou (jen) po emoci, ale po informaci (a když tu emoce jsou přítomné, pak obvykle spíš logicky, ne uměle). Čas od času si koupím Hospodářské noviny, když mne zaujme nějaký z článků - je to snad poslední médium (asi s Deníkem N a info.cz), kde se dává prostor, aby se nějaké téma mohlo skutečně uchopit, aby respondent v rozhovoru skutečně něco řekl.

Nemám rád uměle vyvolávaný dojem diskuse, opozice a debaty, které bohužel velmi často odkryjí jen to, že moderátor(ka) problematice moc nerozumí (inu není divu, zvlášť pokud proti sobě mají odborníka, který dané téma třeba dvacet let studuje - něco jiného je, pokud se jedná o debatu s politikem nebo podnikatelem, který jednoduše lže), a proto na poslech nepříjemná útočná debata se pak točí na formulacích a ne na obsahu. To mi vadí v médiích obecně.

Řekněme jednou za měsíc, jednou za dva, si koupím Blesk, opět abych viděl, jak a o čem referují, a obvykle jsem potěšený, že v rámci žánru zůstávají solidní - povrchní, ale celkem solidní, což je v rámci kýženého žánru více než dost.

Vážím si Erika Taberyho, třeba kniha Opuštěná společnost je podle mne důležitá a moc dobrá, Respekt si kupuji občas podle toho, jaké články mne zaujmou. K Reflexu jsem ostražitý, přijde mi, že hodně velmi dobrých novinářů je v této redakci víc řízeno popularitou těch kterých témat a snahou vyvolat kontroverzi, dojem „odvážné diskuse", než tím, aby se nějaký problém pojmenoval, řešil. 

Moc nesleduji Forum 24, které mi připadá příliš útočné proti současné garnituře, až za hranice reálného stavu věci. Beru, že i to je asi potřeba, ale spíš jako energetická protiváha pro ty, co se chtějí hádat, než jako pokus o nezaujaté informování.

A teď tu mám setík zdrojů které moc nepovažuji za pravdivé, ale masochisticky se na ně občas podívám, prolétnu je, abych viděl, z „čeho se vaří jinde“. Parlamentní listy, aeronet a podobné dezinformační vlivové zdroje si občas dám na pár minut jen proto, abych viděl, jak „přispívají“ do veřejné debaty. Díky tomu si často uvědomím, jak bezostyšně lze lhát… Dokonce si ze stejného důvodu na chvíli pustím občas Xaverův kanál…mám to ještě obohacené tím, že se s Lubošem znám snad dvacet let ještě z Brna a pamatuji si ho jako fajn pohodáře. Je mediálně velmi zdatný, to, jak se vysmál celé kauze kolem udělení nějaké ceny hanby, jmenovalo se to tuším citron, jak se s nadhledem zviditelnil, bylo bravurní. Luboš Xaver nepředstavuje názorový proud, se kterým bych souhlasil, ale jeho schopnosti si zaslouží pozornost. Nedá mi to, abych nepřemýšlel nad tím, jestli se fakt cítí jako bojovník za pravdu, nechce se mi věřit, že by to měl jinak…

Jsem přesvědčen, že je nutné, abychom měli veřejnoprávní i soukromá média. Rozdíly v tom, jak soukromá média odlišně referují o citlivých kauzách jsou alarmující. Naproti tomu jejich akceschopnost a přímočarost je velmi cenná. Rozumím kritice, že veřejnoprávní média jsou pro mnohé příliš intelektuální. Tento svár ale do mediálního světa patří, pokud zmizí, je zle. Dokonale to je vidět třeba na Slovensku, kde nesoukromá média jsou víceméně vlastněná státem, placená ne koncesionářskými poplatky, ale z rozpočtu, a tím pádem si je politici namotávají na prst, jak se jim chce.

Obecně je mi bližší masarykovské pojetí žurnalistiky (úkolem, novináře je pokoušet se o pravdivý obraz světa v kontextu vlastních schopností a názorových vzorců, kterým se ovšem nelze vymanit), než tržní (Otevíráme vše, o čem mluví veřejnost a nejlépe tak, aby se rozvíjela debata. Mnohdy nepřesné, lživé anebo zavádějící názory prezentujeme jako svobodu slova, emoce a strach mají přednost před kvalitou obsahu). Nemám televizi, televizní zpravodajství nesleduji, pokud už nějaké, pak ČT24. Přijde mi (tragi)komické, aby země s menším počtem obyvatel než má New York, Dillí anebo Káhira vyvolávala dojem, že má každý den 45 minut zásadních informací a událostí na ty nekonečně dlouhé hlavní zpravodajské relace:-)

Protože mi obecně chyběl mediální proud, který by zprostředkovával informace od odborníků, založil jsem sám před rokem youtubový kanál. Netvrdím, že mám ve všem pravdu, a že snad svět čekal až to konečně provedu, ale jsem přesvědčen, že tento proud u nás docela chyběl. Rostouvcí zájem mne přesvědčuje, že nechyběl jenom mně. Dokonce si myslím, že v následujících letech budou posilovat personifikované zdroje informací, a že tedy poroste síla youtube u starší cílové skupiny, než u nás bývá zvykem. Třeba v USA už je to už běžné.

Cílený vliv, dezinformace a politický marketing včetně volebních kampaní se přesouvá z billboardů a stránek médií na internet, personifikuje se, má vyvolávat dojem osobních „ověřených“ informací. Minulá prezidentská kampaň byla vedena mnohem víc přes dezinformační řetězové maily a pomlouvačné informace precizně cílené na dokonale definované a zasažené cílové skupiny. Má to mnoho výhod - vypadá to, jako kdyby se kampaň skoro nevedla, velmi těžko se u toho dohledává vynaložený rozpočet, je to nová, málo známá a velmi efektivní metoda...(pro zájemce doporučuji třeba knihu Mindf-ck od spoluzakladatele Cambridge analytica Christophera Wylie)

Aby člověk takovému propagandistickému dezinformačnímu útoku odolal, musí být napumpovaný imunitou jménem vlastní světonázor - tedy „vlastní gulášovka“. Netvrdím, že má pak člověk v hlavě pravdu, ale je internetovými sledovači méně vyhodnocen jako ovlivnitelná skupina a kýžený dezinformační útok se mu může vyhnout.

Jestliže jsem na začátku říkal, že neexistuje pravdivé médium, je dobré si uvědomit, že ani nám samotným se obvykle nepodaří udělat si pravdivý obrázek o celém světě. Vždycky budeme nějak limitovaní sami sebou. Proto je diskuze a debata s oponenty, s nositeli jiných názorů velmi důležitá. Dělat si názor na svět vždycky až ve chvíli, kdy nás zasáhne politický a dezinformační marketing, to je tragedie skutečně srovnatelná s tím, když před sto lety volili negramotní lidé tak, že dávali otisk palce výměnou za hrnek…gulášovky…