Já už taky nechci další sýčkování. V ideálním případě se tomu, co jsem tu sepsal, za pár měsíců vysměji jako depce v nelogicky okleštěné zemi. V horším případě…si dám panáka a nakonec snad půjdu do ulic. (upřímně věřím, že se hlavně scénáře 5 a 6 nenaplní, ale to neznamená, že nejsou hypoteticky možné) Tak jdeme na to.

Scénář 1 - není důvod končit
Představte si, že jste premiér a velkopodnikatel v zemi, kde díky nouzovému stavu můžete obejít kdejaké nařízení. Proto nemáte nejmenší důvod vyléčit svoji populaci. Pokud by se ztratil strašák jménem covid, musíte zrušit nestandardní způsoby řízení země, musíte dát zpátky prostor demokratickým institucím a riskujete, že přijdete o moc, že přijdete možná o pozice díky volbám, ba co víc, riskujete, že za bezuzdné drancování skončíte v kriminálu. Proto potřebujete brzdit léčbu, brzdit očkování. Ideální stav by byl ten, kdy průběžně neustále vaše vlastní firmy organizují léčbu ve vašich nemocnicích, očkování probíhá ve vašich anebo vámi kontrolovaných centrech, pečlivě vybrané (vaše vlastní anebo vámi kontrolované) firmy zajišťují chod země, a to vše z peněz, které už beztak jsou speciálně vyčleněné z rozpočtu, navíc s nejasně popsaným využitím… Proto hlavně nechcete, aby se země vrátila k normálu. Budete do poslední chvíle dělat všechno proto, aby nouzový stav či jak se to pojmenuje, trval co nejdéle. Potřebujete, aby virus nezpůsoboval kolapsy, ale aby prostě pořád držel lidi v dezorientaci, ve strachu…představte si, že toto si možná dost dobře představují a přejí mnozí státníci po celém světě. Zdaleka ne jenom u nás. Ale jedeme dál, bude to zajímavější:

Scénář 2 - peníze na podporu firem
Představte si zemi, ve které se schválí prudké navýšení rozpočtového dluhu o 500 miliard korun. Představte si zemi, které vládne (bohužel ji neřídí, ale vládne jí) průmyslník. Tento průmyslník má díky svým lidem na ministerstvu financí a díky systému evidence tržeb naprosto dokonalou mapu všech svých konkurentů a všech firem v celé zemi - kolik vydělají, kolik dluží, kolik splácejí, kde se jim daří, kde mají slabé místo.
Tento vládce pak vydává interní příkazy tak, aby veškerá epidemiologická omezení začala co nejvíc poškozovat jeho konkurenty. A pohlídá si, aby tyto „zakleknuté” firmy nedosáhly na státem vyhlášenou podporu - tu se něco někde špatně vyplnilo, tu bude neplatná výjimka v pravidlech, tady se něco nedopatřením zdrží…
Dostane je před krach a následně je odkoupí prostřednictvím svých dceřiných firem. Tyto dceřiné firmy se tímto nákupem vydají z peněz a ocitnou na pokraji krachu - proto je bude nutné zachránit právě z těch schválených státních peněz na pomoc průmyslu. A protože této zemi vládne, vydá prostě příkaz, že se těmto firmám (z jeho svěřeneckého fondu) „pomůže”. Vlastně si tím za státní peníze zprivatizuje, koupí cokoli, co bude chtít a co předtím sám dovede ke krachu. Hotely na horách, konkurenční pekárny, mlékárny, zdravotnická zařízení, výrobce chemie, cokoli. (vím, vypadá to složitě a divně, ale realizace je poměrně snadná a navíc odzkoušená v USA během krize 2008. Tehdy některé velké formy kupovaly své konkurenty, až se vydaly z veškerých fondů, a tím pádem pak požádaly o peníze na záchranu průmyslu - a mnohé uspěly) Ale zdaleka nejsme u konce:

Scénář 3 - krizové řízení
Když jste velký průmyslník, který si operativně za peníze občanů může koupit jakoukoli fabriku, kterou dožene před krach, rozhodně nebudete krást, nebudete si neprůhledně brát z veřejných peněz.To je zbytečně nebezpečné. Ale vytvoříte výrobní a zásobovací řetězec, který vám bude patřit. V rámci nouzového stavu, kdy se může vybírat bez výběrových řízení zadáte všechny rozhodující operace svým vlastním firmám. Ale bacha, tobogán se teprve rozjíždí:

Scénář 4 - posunuté volby
Představte si, že se vám zhoršují preference, a přitom jsem premiér země, který si už příliš zvykl na to, že téměř rok nouzového režimu zcela autokraticky vládne celé zemi a ohýbá si ústavu, jak chce. Jak klesají preference, hrozí, že nevyhrajete ve volbách. Potřebujete tedy posunout volby. K tomu je nutné, aby se zhoršovala epidemiologická situace - pokud ne v realitě, pak alespoň na papíře. Pokud vám opozice nedovolí prodloužit nouzový stav, pokud vám hejtmani nepomohou ohnout ústavu, požádáte prezidenta, aby vyhlásil výjimečný stav. Pochopitelně tento ústupek, tato dohoda něco stojí. A teď to začíná být zajímavé:

Scénář 5 - vrchní velitel
Představte si, že jste prezident země, která má potíže. Představte si, že se nedaří prodlužovat nouzový stav, který nutně potřebujete, aby se napakovali všichni vaši nohsledi, vazalové a pánové loutek (pravděpodobně jste jednou z těchto loutek, protože už jste staří a nemocní, ale to ponechme stranou). Proto vyhlásíte stanné právo, výjimečný stav. Tím pádem se stanete vrchním velitelem ozbrojených sil a v podstatě autokratickým vládcem země. Zapojíte vojáky do infrastruktury země a prohlásíte, že to nejde zvládnout. Poprosíte tedy nějakou zemi, aby vám pomohla. Cojávím třeba Rusko. To se obětavě zaváže, že jen na dobu nezbytně nutnou přijede a pomůže. (připadá vám to podobné jako v roce 1968? nene, tentokrát by to bylo lépe připravené, zvací dopis by byl napsaný předem!) Za pár dní tady máte z hlediska mezinárodního práva naprosto legitimně rudou armádu v ulicích i na všech podstatných místech. A o délce doby „nezbytně nutné” se mohou vést debaty příštích…čtyřicet. let…inu jak víme, historie se může snadno opakovat. Ale to ještě pořád není všechno:

Scénář 6 - konečně svoboda!
Představte si, že když už tady máme dostatek (například ruských) vojáků, když už vám jako premiérovi patří kompletní strategický průmysl a infrastruktura v zemi, nechcete, aby vám kdokoli (kromě Rusů, co se dá dělat) koukal do karet. Takže vyhlásíte patřičně propagované referendum. Konečně dopřejete lidu svobodu, po které tak dlouho prahne a touží: vystoupíte z EU a NATO. Ó ta krása! Konečně volní!
Další krok konečně narovná nespravedlivé poměry na mediálním poli: veřejnoprávní televize, rozhlas a tisková kancelář se ocitnou pod přímým dozorem parlamentu, anebo ještě lépe vlády. Bude se to pořád dál jmenovat stejně. Bude tam pořád pracovat velká spousta stejných lidí. Někteří prostě jenom nebudou zvládat „rychlý tep moderního světa a tak nakonec sami rádi budou muset uznat”, že to není pro ně a odejdou.

A země bude v cajku.
Půjde zakleknout na kohokoli.
Všechno podle práva.

Tento blog jsem začal psát přesně před rokem a nedokončil jsem ho, protože jsem nechtěl být zhoršovač beztak blbé nálady. Ale přijde mi, že o těchto „blbých scénářích” je dobré vědět a mít se před nimi na pozoru.
Jak jsem říkal, jsou to představy, hypotézy, nějaké moje zajisté pomatené vize. Uklidněte mne, prosím, že to je nereálné?